"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von..."

28. 06. 2017 9:00:00
Všichni svatí se maj slavit tak, jak jim přináleží. Šebestián střelbou z luku, Andula zimou a Jan pořádnym fajrákem...

"Chvílema to vypadalo, že budeme potřebovat servis plastickýho chirurga..." začala máma popisovat večer a noc, kdy o svatýho Jána lidi zapalujou ohně, aby sebe i své okolí očistili od všeho nepotřebného a pomocí ohně a kouzel přivodili i blahonosné až erotické chvilky.

Jenže...

Jenže ten večer dopadl úplně jinak, než jak velí tradice. Jako erotika to vypadat mohlo, a blahnosno se moc nekonalo.

"Plastickýho chirurga?", lehce jsem vyděsil sám sebe při představě, že v rámci noci kouzel se ženský, který znám už víc jak 45 let, nechávaj plnit botoxem, nebo si šmiknout víčka a přišít jejich zbytky k očím. Až takovej fajront jsem fakt nečekal.

"Hochu, to ti byl hukot!", gradovala Zorina příběh ze svatojánské noci.

"Skákala jsi přes ohneň a padla do něj prdelí?", zkoušel jsem možnosti.

"Kdyby jen to...", pronesla máma dramaticky, jako když Jiřina Švorcová v Ženě za pultem dokazovala Simoně Stašový, že si právě ona odkousla z kolečka gothaje v oddělení lahůdek.

"Pokračuj, už mlčim..."

"No, tak pamatuješ přece, jak to na svatýho Jana chodí. Voheň, líh a zpěv. Základní trojice a mezi nima všechno to ostatní."

"Ano", přitakal jsem jako hodný syn, "pamatuju velmi dobře. Dřevo z rozštípaný králíkárna i s bobkama hozený do vohně a buřty na plameni z týhle "směsky" opečený měly takovou dost nepopsatelnou chuť v hubě...", vzpomněl jsem si na jednu divokou ohnivou session ze sedmdesátých let.

"No, hochu, pokrok nezastavíš. Na králičích bobkách už buřty nepečeme. Ale na co bys vzpomínal, kdyby to tenkrát bylo tak obyčejný, jako je to v dnešní době, viď?..."

"Takže: co se teda dělo?"

"Slavilo, jedlo a pilo. Opilopilo."

"Jé, to je krásný slovo.", cuklo ve mně nahlas. "Opilopilo jako že do ožrání? Lehkýho samozřejmě.", dodal jsem s pokorou.

"No...vlastně skoro do ožrání. Já teda ne, znáš mě. Nebudu jmenovat, ale ožralopilo bylo taky.", postavila matka - skoro jako Jungmann - další nové české slovo.

"To je ale kolem vohně na svatýho Jána normální, ne?"

"Záleží na věku.", dodala matka s další silnou dramaturgií v hlase.

"Dál...", požádal jsem o pokračování příběhu.

"No...už jsem byla lehce opilopilá - to víš, mně stačí vidět vinětu a už tancuju - a pak jsem vstala ze židle, že trochu ten voheň porichtuju, protože už skomíral."

Slovo "skomíral" bylo poetickým popisem začátku megakatastrofického pokračování...

"A když sem se předklonila nad voheň, tak Milan dost nahlas poznamenal, že mám ještě pořád hezkou prdel a jestli mě může pošmajchlovat."

Začal jsem litovat, že jsem tam nebyl...

"A nechala ses?", zvědavost mnou cloumala jako španělská chřipka tím, koho pohltí.

"Která ženská by se nenechala, když se líbí i přes tak dávnej rok narození? Pošmajchlovat neni přece sex! Jen to Milan nemusel řikat tak nahlas..."

"No...", hecoval jsem dál Zorinu, "a pošmajchloval teda?"

"Hochu... . Pošmajchloval. Pošmajchloval a v ruce měl lahev vodky bez uzávěru a jak mi šmjachloval tu moji panimandu, tak ten líh do vohně ládoval, co to šlo..."

"Ty vole. Takže jsi vzplála?", předvídal jsem sled zatím netušených okamžiků.

"Nejdřív mě ten žár jen líznul ksicht!".

Začal jsem se smát.

"Nesměj se!", zavelela Zorina a ja se zakous do vlastních rtů.

"Já byla v předklonu nad plamenama, Milan mi ležel na zádech, lil do vohně tu vodku, Mirek hrál na kytaru Dajánu, ostatní zpívali a nikdo neviděl, že se opejkám!", vykreslovala svatojánskou noc tohoto roku moje maminka.

Jako bych to měl před očima: kruh vrstevníků mojí mámy kolem ohně - jejich nálada a zpěv notně podpořeny kořaličkou a vínem - v ohništi v předklonu Zorina a na jejích zádech Milan - ten do ohně leje vodku, až plameny mámě šlehaj do obličej - erotika by se dala krájet nožem na dort.

"Proč si ho nesetřásla?", podal jsem celkem logickou otázku.

"Až ti bude tolik co mně a nějakej udělanej Milan ti vleze zpitej na záda a ty budeš v předklonu uhejbat ohni - nenapadne tě tak blbá otázka, jakou jsi mi teď dal."

"Smrdělo to?" nedal jsem na rady zkušené a ptal se dál.

"Co jako?"

"No ty, když ses opejkala?"

Máma chvíli mlčela.

"Opejkat se a škvařit, to je rozdíl. O škvaření jsem zatím nemluvila....", vysvětlila Zorina.

"Došlo i na škvaření?", vyděsila mě její odpověď,

"No a proč bych ti jinak řikala, že jsme málem potřebovali plastickýho chirurga asi?..."

"Kriste pane, to je jako z horroru."

"Ale hodně blbýho...", doplnila mě Zorina a pokračovala.

"Když se mi ho nepodařilo setřást a nikdo se neměl k tomu mi pomoct, tak jsem se víc rozkročila, abych měla lepší manévrovací pozici a ... pravý chodidlo v kroksech vklouzlo přímo do vohně! To ti byl švunk!"

"Takže jsi stála pořád s Milanem na zádech přímo v ohni?", pátral jsem.

"Jako Jan Hus, chlapče, přesně jako von! Jen tu čepici jsem na hlavě neměla a nebyla jsem - NAŠTĚSTÍ - svázaná řetězama."

"Takže se ti ta gumová mrcha připekla k noze, Zorino? Ale pravdu!", byl jsem důrazný v očekávání odpovědi a plnej strachu o pravý chodidlo mojí mámy.

"Sem se vzepjala a Milan sklouznul."

"Do ohně, předpokládám...", reagoval jsem.

"Jo. Padnul do něj jako špatně napíchnutej buřt na klacku. Teprv v tu chvíli ostatní přestali blbnout a zpívat a začali ho z vohniště tahat za nohy a von u toho ještě nahnul vodku k hubě, ale jak to hořelo, tak mu to lízlo fousy a smradu bylo, jako by někdo podpálil mokrou vovci."

"A co ty? Co noha?", zajímal jsem spíš o matčin zdravotní stav.

"Já z vohniště vyskočila jako srna a jako Maradona jsem před sebe kopla tou nohou a připálená bota vodlítla do tmy a při pádu do kopřiv zasyčela, svině jedna žhavá."

Smíchu ve mě bylo jako na matějský atrakcí.

"A Milan?", vrátil jsem se k tomu, kdo zřejmě dopad hůř.

"Milan nemá vobočí a řasy na pravym voku vypadaj, jako když teprve rostou. A půl ksichtu nemá s fousama. Ale vidí.", podala Zorina kompletní hlášení o zdravotním stavu toho, kdo jí nad svatojánskym vohněm šmajchloval zadek.

"Tak to dobře dopadlo, viď?"

"Naštěstí jo. Sedinku si už na svatýho Jána nikdy fakt hladit nenechám. Ale kdybych uhořela... možná bych měla za pár let čest bejt svatá. Náhoda je vůl..."

Autor: Marek Valiček | středa 28.6.2017 9:00 | karma článku: 31.40 | přečteno: 1506x

Další články blogera

Marek Valiček

Hospodské řešení vystoupení z únyje

Hospoda na naší vsi není vůbec fyjalová. Z části je zatím jen světle hnědá a dává tím nejednomu z hostů šanci vyloupnout se na chvíli z vlastní sociální bubliny. I když...

17.3.2024 v 9:54 | Karma článku: 32.75 | Přečteno: 1747 | Diskuse

Marek Valiček

... kam se hrabe Nurájev

"Když už je člověk dlouho na penzi, to se ti najednou vynořujou myšlenky, na který v tom životním fofru v předchozích létech nebylo času." Takže ranní telefonické kafe s matkou v poloze takovýho domácího filozofování...

15.2.2024 v 12:07 | Karma článku: 28.66 | Přečteno: 729 | Diskuse

Marek Valiček

Rozdíl mezi ruským dortem a českým dortíkem

"Ruskému sportu byla vyhlášena válka a jak vidíme, tak všechny prostředky jsou dobré." tolik narativ šéfpekaře Peskova k dopingovému dezertu.

8.2.2024 v 10:46 | Karma článku: 23.93 | Přečteno: 670 | Diskuse

Marek Valiček

Tragédija

S melodický ruským přízvukem došplhá slovo "tragédija" do výšin, které jsou v končeném důsledku vlastně hodně milé.

29.1.2024 v 10:56 | Karma článku: 31.60 | Přečteno: 817 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 24.30 | Přečteno: 413 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 45 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.40 | Přečteno: 297 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 517 | Diskuse
VIP
Počet článků 1307 Celková karma 29.23 Průměrná čtenost 2417

muzskej, co rad zije

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...