Jsou slova a sousloví, která dokáží překvapit i světem tak zběhlé ženy, jako jsou matky. Blbý je, že o vysvětlení zatím nepochopeného neváhají požádat nepřipravené děti. Svoje děti.
„Horní Volta. Víš, kde to je?“, zeptala bez cavyků poté, když jsme opustili téma rybízový marmelády, moje máma.
„Vim. V Africe.“, zazdil jsem její očekávané vítězství nad mojí nevědomostí jasnou odpovědí o geografickém umístění státu Horní Volta. „Jen mám za to, že se to už dneska jmenuje jinak.“, dodal jsem.
Máš recht, je to v Africe“, potvrdila máma, „já si myslela, že je to někde na Ukrajině, nebo až za Uralem. Jak může bejt něco takovýho, jako Horní Volta v Africe, viď?“
„A proč by nemohlo?“, pátral jsem.
„Horní Volta jedině někde v Rusku nebo na Balkánu. Dyť si řekni „Hórni Vólta“ - to zní rusky, ne? Anglicky by to bylo jak?“, cloumala Zorinou zvědavost.
„To fakt netuším, mami. Ale jak řikám, už se to možná bude jmenovat jinak.“
„Jak jinak? Jak se stát může najednou menovat jinak?“, nenechala se Zorina.
„No... kolonie – název. Pak revoluce – další název. Pak další revoluce a novej název. Jako v Česku, třeba.“
Chvilka mlčení.
„Česko je pořád Česko, jednou sice socialistický, pak s pomlčkou a pak Česká republika, ale pořád Česko v tom je. Jak se to menuje tedˇ?“, uvažovala Zorina nahlas.
„Co myslíš?“, zeptal jsem se.
„No ta Volta. Řikal si, že se to asi menuje jinak, tak chci vědět jak....“, trvala na svým.
„Moment, kouknu na internet“, plnil jsem matčino přání.
To maj hodný kluci pro svoje mámy dělat. Plnit jim přání. Naštěstí nechtěla prsten od Boucheronu, ale jen vědět, jakej je možnej novej název africký republiky Horní Volta.
„Tak“, začal jsem napínavě po zjištění, že k přejmenování opravdu došlo. „Dneska je to Burkina Faso.“, oznámil jsem.
„Burkina Faso?“, zarazila se Zorina.
„No.“, odpověděl jsem.
„Hele, tvůj klid bych chtěla mít pod polštářem, čoveče. Ty si klidně řekneš, že Horní Volta je teď Burkina Faso a je ti to jedno. Jak mohli pojmenovat něco v Africe podle ženskejch hadrů někde z Arábie, co?“
„Podle ženskejch hadrů?“, nechápal jsem.
„No a ne? Burkina – to sou ty ženský hadry přes hlavu, jak se v tom koupou, ne? Ale tyhle ženský nežijou v Africe, pokud vim, ale někde v Arábii, jak odtamtuď teď jezděj k nám.“
„Kam „k nám“?“, lapal jsem po vysvětlení, co to šlo.
„No k nám, do Evropy. I když je pravda,“, zarazila se máma, „že sem někde četla, že jezděj i z Afriky.“
Přejmenování státu Horní Volta na Burkina Faso, a hlavně zjištění konstrukce nového názvu matku dokonale zmátly.
„Ale tyhle Afričani k nám nejezděj z Burkiny Faso, ale z Lybie a podobně. Ze severu Afriky.“, poučil jsem Zorinu. „A víš, co znamená Burkina Faso v překladu?“, chtěl jsem se vlísat a poukázat na to, jak jsem vzdělanej (i když jsem si to přečet na wikipedii – ale to matka netuší).
„No tak schválně...“, dostalo se mi od Zoriny popíchnutí.
„Země spravedlivých“, vyslovil jsem s patřičným patosem v hlasu.
„Země spravedlivých...“, zopakovala po mně Zorina s malým otazníkem na konci a na chviličku se odmlčela, „Co teda asi tak znamenalo „Horní Volta“, když se museli přejmenovat?“, položila další, dost kruciální otázku. „To náhodou nevíš?“
Mlžil jsem tichem, co to dalo a v počítači zoufale hledal význam pojmenování Horní Volta.
„Volta“, řekl jsem po pár vteřinách, „je řeka. Takže se ten stát zřejmě původně jmenoval podle horního povodí. Horní Volta.“
Pýchou jsem se doslova dmul.
„Kriste pane, co je to za lidi?“, ozvalo se z mýho mobilu. „Tak krásnej název státu podle řeky a voni z něj pak udělaj zemi spravedlivých. Dyť to nemůže fungovat!“, mudrovala Zorina. „Jo řeka,“, rozplývla se máma doslova, „to je, panečku, hezký pojmenování, ale země spravedlivých? Znáš nějakou takovou ve světě?“
„Jenom Burkina Faso, jinou zemi spravedlivých neznám.“, přiznal jsem bez mučení.
„Tak to maj určitě za prezidentku Němcovou, nebo možná Andrzéna.“, pronesla matka bez zbytečnejch cavyků, „takový zemi nemůže vládnout nikdo jinej, než ňákej pohádkář.
„A co Travolta?“, dodal jsem já dalšího možnýho kandidáta na prezidenta bejvalý Volty, nynější Faso.
V tématu už matka nepokračovala. To je taková její vlastnost. Jakmile je téma vyčerpané, vrhá se bez zbytečného sentimentu jinam.
A co dneska vaříš?“
Otázkou na jídlo jsme se od Horní Volty odřízli stejně rychle, jako jsme se k ní v našem dialogu dostali ve chvíli, kdy jsme opustili téma letošní rybízový marmelády.
„Fazole“, odpověděl jsem po pravdě.
„Fazole z Burkiny Fazo asi.“, zavtipkovala ještě Zorina a pak mi zase řekla „čau“ a položila telefon.
Horní Volta, rybízová marmeláda, Burkina Faso a fazole k obědu. Tolik zdánlivě spolu nesouvisejících věcí. Hodní synové ale vědí....
