Co jinýho dělat ve frontě na pivo dlouhý jako nejdelší jméno vesnice u nás (Nová Ves u Nového Města na Moravě), než si povídat s dětma...
V podvečer u nás bylo to pravý dusno na skvěle vychlazenou plzničku.
Další nová, ne zrovna zdatná servírka u pípy zavdala příčinu k tomu, že se fronta před jejím okýnkem do hospody táhla a mohutněla jako anakonda, která právě spolkla zebru, antilopu kudu a pár opic k tomu.
Žízeň v takové frontě roste geometrickou řadou a tak je člověk šťastnej, že s sebou vzal do fronty děti, které musí už od raného mládí poznat, zač je života často loket...
Honzík v ruce mačkal nedočkavostí kovovou dvacku tak, že mu pot ze zpocených dlaní kapal na jeho malý nárty.
"Co si dáš?", zeptal jsem se, aby řeč nestála, když už fronta stála zabejčená jako mezek.
"Malou limču a mrože.", odpověděl, koukal na mě zespoda a bříškem palce u levého chodidla kreslil do dlažby pro mě neviditelný hieroglyfy.
"Sníš ho celýho?", pokračuju v debatě. Fronta se ani nehne.
Vyvalí na mě oči a s chlapskou jistotou v hlase odpoví: "No jasně. Úplně celýho."
"I se zubama a s očima?", valim do jeho malých oušek další moje otázky.
Mlčí, kouká kolem, palcem pořád mastí neviditelný obrázky a přemejšlí, jakou odpověď asi čekám.
"A co tu chlupatou kůži z něj? Přežvejkáš jí?", šroubuju dál diskuzi do pořád ještě prázdninovýho podvečera.
V tu chvíli se Honza rozesměje a pusu má do široka stejně, jako když otevřete víko popelnice na papíry.
"Ty seš...", třpytí se jeho slova pouštěný z pusy, "to je přece zmrzka, ne zvíře!"
Hra je u konce, ale fronta se nehne ani o píď. Je třeba zabrousit do jiných vod.
"Která má nejhezčí prsa?", zeptám se Honzy bez skrupulí.
Malej "chlap" lehce zčervená a velkej chlap stojící ve frontě před náma se usměje a zbystří.
"No která? Nekecej, že si je neprohlížíš!", trvám na svym.
Malování palcem po dlažbě pod námi končí, Honzík se rozhlídne kolem a pak řekne: "Asi ta s tim velkym břichem.", dozvím se.
Paní s bříškem velkým jako Říp má prsa jako dvě buřinky. Už už že vypadnou z košíčků horního dílu plavek.
"Bude mít miminko, víš?", začíná ten malej prezentovat svoje dosud nabyté vědomosti.
"No", začinám fabulovat, "ale zrovna tahle paní nebude mít miminko, tahle totiž porodí medvídka koalu.", zasadím do diskuze hodně krutou smeč a chlap přede mnou skoro vyprskne smíchy.
Honza se zarazí stejně, jako by ztvrdnul, kdyby mu někdo do uší natlačil to, že minecraft vlastně vůbec neexistuje.
Fronta se maličko pohne.
"A kdo je tatínek?", vypadne z jeho malý letní pusy.
"No přece medvídek koala.", odpovím hala bala, abych své teorii dodal tu správnou vážnost.
"To teda neni pravda.", dupne Honzík bosou nožkou a rozpálený dlaždice pod ním.
"Proč myslíš?", lámu slovo po slově a tvářím se strašně důležitě.
"Protože to tak neni."
Honzík je vytrvalý.
"Ale je.", přidá se najednou chlap před náma. "To bude jasnej koala. Kluk. Poznáš to podle toho, jak má ta pani chlupatej pupík.", mrkne na mě.
Kovová mince se už v Honzíkově dlani díky potu pomalu rozpouští.
"Přesně tak.", dám za pravdu mému napomahači a poděkuju mu vráceným mrknutím oka.
Honzovo znejistění se dostaví stejně rychle, jako se na podzim ke škrábání v krku přidá horečka.
"Jdi k ní blíž a podívej se.", nabádám ho.
Kouká dolů na zem, směje se ještě ne pod fousy a jeho oči zářej jako horský sluníčko, který jsme kdysi měli doma uložený na skříni v ložnici.
"To neni pravda!", zopakuje Honza nám oběma, "Maminky roděj kluky, nebo holky. Neroděj medvídky koaly. To já poznám.", poučí nás nahlas před všema ve frontě.
"Mamíííííííííííí", zakřičí najednou přes celou zahrádku a všechny lidi v ní usazený, "může mít paní koalu?"
Lidi v zahrádce zporozněj. Já strnu a začínám se modlit. Modlim se, aby maminka Honzy nepodělala dosud vedenou diskuzi.
Maminka od vzdálenýho stolu, vyrušená synem z debaty s přísedícími, jen tak mávne rukou do vzduchu a zakřičí zpátky: "Jasně." A pak se vrátí do diskuze a na Honzíka už nekouká.
"Tak vidíš", raduju se z odpovědi.
Syn dostal od vlastní matky nečekanou podpásovku.
Fronta se lehce hne.
Žízeň mám jak velbloud a v hlavě rychle honím další možnosti našeho rozhovoru o ženách, které roděj koaly.
"Do jaký třídy jdeš po prázdninách?", ptám se alibisticky.
"Do trojky.", odpoví rychlostí blesku letní bouřky Honza.
"No tak to je jasný. To, že některý ženský roděj medvídky, bude brát až ve trojce."
"Takže máš náskok a můžeš při vyučování paní učitelku překvapit.", jede se mnou ve hře s Honzou dál chlap ve frontě před náma.
"A to se pozná jen podle pupíku?", začíná Honzík pochybovat o své původní teorii. Mezi kluky a holky, co maminky roděj, se pomalu začíná vkrádat medvídek koala.
"No, a taky podle toho, co tyhle maminky jedi. Voni musej jíst jen zelený, stejně jako žere medvídek koala listy eukalyptu.", jedu dál v tématu. "A když jedi to zelený jen večer, tak pak maj koalí holku", přitvrdim.
"Honzííííku", slyšíme zase od stolu, kde sedí maminka, "ale jen jednu!" a pak zase přestane Honzíka vnímat a věnuje se kamarádce u stolu.
"No jasně, že jen jednu.", potvrdim maminčina slova, "koala se ženský narodí vždycky jen jedna. Proto jsou tak vzácný, že jo?", mrknu na chlápka ve frontě.
"Vo tom žádná. Jedna ženská - jedna koala.", potvrdí chlap moji pronesenou pravdu.
Malej Honza je v úplný kaši.
Že si s ním často slovně pohrávám já - na to je zvyklej. Když ale moje slova o ženách, které rodí medvídky potvrdí i někdo jinej a pak dokonce i jeho máma - na to rozhodně připravenej neni.
A pak, téměř apokalypticky, se k naší pravdě přidá i paní s prsama jako buřinky a bříškem jako Říp: "Petře, vem mi tam ještě salát.", zakřičí na někoho ve frontě a tím je dílo zkázy dokončeno.
"No - salát. To je přece jasný.", řeknu ledabyle a vůbec se u toho neusměju. I když mi huba cuká jako po zasažení přístrojem na obnovu srdečního tepu.
Honza se rozmlčí a já beze slov děkuju Bohu, že se dál neptá. Kam bych asi s dalšíma odpověďma musel zamířit...?
Dál už mlčky postupujeme ve frontě a u okýnka pak dostaneme půllitr zlatavý plzně, jednoho mrože a malou limču žlutou jako květy narcisů.
Vrátíme se k naší partě a paní ob stůl před námi tlačí do kulatého bříška z talíře vidličkou zelený salát.
Honzův svět je na vážkách.
Posedává vedle maminky, upíjí žlutku a mozek mu jede jako ten největší server na světě.
"...proč sis nevzal tu kolu?", zeptá se ho maminka mezi řečí s ostatními a já ty ostatní poprskám pivem, který jsem si v tu chvíli loknul z půllitru.
Někdy je fajn v puse pracovat s podobnejma slovama. Kola nebo koala. Je to buřt, hlavně, že je léto!
