Kdyby tisíc kabinetů

"...no, pomalu abyste se chystali do školy, co?", zaznělo mezi stoly naší zahradní hospůdky a děti, ke kterým byla slova pronesena,  se otřásly hnusem a opovržením.

Dospělí popíjeli pivka a vínko a měli na sobě mikiny a dlouhý kalhoty, protože večery jsou už, málo platný, studený jak nohy nebožtíka.

"Viděli jste vlaštovky?", padla další pozdně letní věta, "už se shlukujou na drátech a brzo odletěj."

Podobný věty jako děti nechcete slyšet ani náhodou, to byste si radši jehlicema na pletení proštouchly uši do úplnýho ohluchnutí.

Podobný věty o končícím létu snášim i já, nedítě, tak všelijak. A tak mi večer v hospodě mrznou prsty u nohou ve vietnamkách a o deku si servírce řeknu fakt až ve chvíli, kdy mi lidi přestávají rozumět, protože mi zuby zimou klapou jako tenkrát Jirkovi Kornovi polobotky, když s Helenkou stepovali na jevišti divadla Karlín v pořadu Abeceda.

"Ty vole", zazní něžně z mateřských úst, "víš co stojej všechny ty věci, co musej mít do školy? To abych si stoupla k mostu s kloboukem v ruce a stála tam celý prázdniny."

Všechny tyhle věty a nálada končícího léta poslaly můj mozek a závity v něm do prvních školních dnů, kdy jsem s dalšíma husákovejma dětma mířil začátkem září ke škole v Moskevský ulici.

Park, kterým jsme do školy procházeli, se už zelenal jen tak tak, spíš žloutnul, jako by se nakazil od někoho se žloutenkou.

Na budově školy vlála česká a ruská vlajka, protože se to tenkrát tak dělalo.

S malejma prvňáčkama vyrazili ten den do školy i jejich rodiče a babičky a dědové a těm nebohejm dětem hned prvního pověsili  na ramena školní brašny, snad aby věděly, že život je pravidelnost a někdy i tíha.

A my, už větší kluci a holky jsme se vyfikli do něčeho novýho, co jsme o prázdninách dostali jako dárky a chtěli jsme bejt ty nejhezčí a mít ty džíny a triko s nápisem, což tenkrát nebylo vůbec nic vobyčejnýho, naopak šlo o výjimečnost.

A chodby škol zase spolkly naše létem opálená těla a školník pan Síba, v pruhovaném námořnickém tričku, volných plátěnách kalhotách a vietnamkách, kontroloval, jestli jsme se přezuli a jestli po chodbách neběháme moc nahlas.

A holky měly sluncem vyšisované vlasy staženů do copů a culílů a my kluci jsme byli holičem opižlaný na školní sestřihy, protože letnímu vlání delších vlasů září doslova odzvonilo.

Přes školní rozhlas, který škrkal a hrkal jako stará hajtra, nás paní ředitelka přivítala v novém školním roce a každý rok zopakovala, že doufá, že jsme si přes léto odpočinuli a že máme plnou sil do dalšího roku. Vždycky byla tak trochu bláhová...

A dostali jsme sešity, do kterých jsme museli nalinkovat obyčejnou tužkou okraje, aby nám slova nevypadávala ven z papíru a nerozeběhla se po schodech a nevyběhla až před školu ke kandelábru, na kterym sedávaly holky v krátkejch sukních a bílejch ponožkách vraženejch do skoro klučičích polobotek.

A taky jsme znovu založili žákajdy, do kterých jako do pokladnice účy vkládaly pochvaly a dobré známky a jako do žumpy sázely koule a poznámky o tom, že "Marek mluví pořád i při vyučování".

A celá škola v ty první zářijový dny voněla lizolem a vápnem z malování a soušky byly načančaný a na hlavách měly drdoly přesně jako Marge Simpsonová.

Popíjel jsem letní grog, nohy jsem měl studený jako horskou bystřinu a hlava dál jela v prvních školních dnech mýho klukovství.

"Ty buď rád, že nemáš děti", řekla mi Hanka u stolu, "to by ses posral, co všechno bys teď musel nakoupit."

A mě bylo líto, že se neposeru, protože mi nikdo neřekne, že paňučitelce to slušelo a že je třeba ještě zaplatit stravenky do školní jídelny. Nikdo mi neřekne, že Pavlík byl s rodičema u moře a Zlatka byla u babičky v Deštnym. A nikdo mi neřekne, kdy se odjíždí na školu v přírodě. A nikdo mi neřekne, že ke sváče byl rohlík s mlíkem. A nikdy se z pusy mýho kluka nebo mojí holky nedovim, že v kabinetu stojí na horní desce skříně vycpanej tetřev, ze kterýho jako z hnízda vylítavaj moli. Nikdo mi nic takovýho neřekne, protože nemám děti.

A tak si musím všechny ty prvoškolní zážitky v hlavě ošetřovat jako čerstvě narozené miminko a vzpomínat na ně sám, v letní hospodě s hrnkem grogu přede mnou.

A vlastně si tak tajně každej začátek září přeju, aby si přede mě v předsíni klekla máma, upravila mi límeček u košile, vzala hlavu do obou dlaní, přitáhla si mě k sobě, dala mi pusu a řekla: "Tak di..."