Potřeboval bych dovychovat

Není běžné se trochu porozběhnout, chytit nákupní vozík oběma rukama, naklopit se tělem na madla, zvednout ze země obě nohy a projet jen tak kolem regálů...

Dělat neobvyklé věci je mnohem zajímavější a zábavnější, než jen furt dokola opakovat to samý. Skoro každej den. Skoro celej život.

A tak, opravdu neúměrně mému věku, jezdím po super a hypermarketech na nákupních vozících. Baví mě to, ještě jsem nikoho nezajel a dokonce jsem ani nevrazil do regálu s vejci nebo jiným křehčím zbožím.

Projel jsem se i v sobotu, páč jsem musel uštvat králíka, kterýho jsme se rozhodli mít k obědu. S čočkou. 

Čočka byla, ale králík ne a tak jsme zahráli "kámen/nůžky/papír" a já prohrál a musel vyrazit na lov.

Se zkušeností pilota formule 1 jsem se vsunul do cockpitu nákupního vozejku, odstrčil jsem se dvakrát, třikrát nohama, pak jsem ty nohy zved nad zem a tradááááá kolem čajů a cukrovinek směrem k chladícím boxům.

"Mami, pán jede na vozíku....", zapištěl chlapeček, kolem kterého jsem profrčel a jehož maminka se přehrabovala v hroznech vyskládaných do papírových krabic. Nevnímala nic, než všechny ty zelený kuličky napasovaný na tenkejch úzkejch větvičkách.

"No....", slyšel jsem jenom její odpověď, když jsem levou nohou přibržďoval u zeleniny, kde paní u mrkve a před ní paní u cuket způsobily dopravní zácpu. Zastavit jsem musel i já.

"...to je invalida.", dořekla maminka od hroznů, aniž by se na mě podívala. Prej invalida!!!!

Zácpa se nehla.

"Pán na vozíku leží, mami.", doplnil malej špunt informaci o invalidovi, kterej projel kolem a ležel na vozíku.

Kluk, tak trochu rozhozenej tím, že viděl dědka frčícího na vozejku kolem něj, si mě prohlížel.

Já čekal zašprcnutej mezi mrkví a cuketou.

"Pán stojí.", mluvil dál ten rozhozenej a maminka se pořád hrabala v hroznech.

Mrknul jsem na prcka a čekal.

Maminka zvedla hlavu a rozhlídla se kolem.

"Támhleten", ukázal na mě kluk rukou vzpaženou před sebe. Jeho natažený prstík mířil přímo na mě.

"Promiňte", omluvila se mi maminka, "von má strašnou fantazii. Pořád si něco vymejšlí."

"Pán jel!", dupnul si hošík a nafouknul uraženě tvářičky.

Dětské křivdy si každej pamatujeme dost dlouho. Někdy dokonce na furt. Dospělí dětem prostě sem tam nevěří ani to, že viděli draka, nebo že jeli nocí na jednorožci a vlála jim při tom za zády pelerína Supermana.

"Ale to víš, že jel...", spiklenecky na mě mrkla máma a ukázala klučíkovi vybraný hrozen. "Tenhle?"

Kluk se zasek. Mlčel a čekal, co já na celou situaci.

Cuketa byla naložena vzápětí za mrkví a já se pomalu rozjížděl k chadícímu boxu, abych zatroubil halali a do koše vhodil balení zadních králičích běhů.

Kluk se mi ztratil i s maminkou z dohledu. Neměl jsem čas nic vysvětlovat. Čočka se doma na plotně už povalovala ve vodě, aby nabrala na objemu a změkla a čekalo se jen na ty zadní nohy uloveného králíka.

Spořádaně jsem s vozíkem dojel až k regálům s jogurtama a jedno balení údajně řeckého jsem prdnul do koše k nohám králíka.

Mise ukončena. Teď jenom rychle ke kase a tradá domu.

Až vilně, smyslně a náruživě se přede mnou udělal prostor pro jízdu na vozejku až ke kase kvelbu.

Nalehnul jsem zase na madla vozíku a párkrát se odrazil pravou nohou.

Vozejk dostal rychlost a já ty moje nohy zase zvednul nad podlahu a frrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. 

Nic mi nevadilo, že se některý stejně starý, nebo i mladší a starší, divně dívaj. Frčel jsem s králíkem a jogurtem ke kase a míjel přitom mrazáky s nanukama a zeleným kulatým hráškem.

Když jsem míjel odbočku k chipsům a voříšků, narazil jsem zase na toho samýho kluka s hroznama a maminkou, která o synovi tvrdila, že má moc velkou fantazii a že si pořád vymýšlí.

"Mami, mami", křičel pinďa nahlas jako na fotbalovym hřišti, "pán už zase jede!" a poskakoval obounož na místě a znovu na mě ukazoval a já projel kolem a kdybych měl vlasy, vlály by za mnou stejně jako Magdě Vášáryový, když jela na kole k holiči ve filmu Postřižiny.

"Jéééé", přidala se i dosud nevěřící maminka a podívala se na mě, "vy fakt jedete! Konečně někdo normální!" a zamávala mi na mojí cestě ke kase.

A já...lehce nad věcí, s radostí v těle, že jsem normální, i když jezdim po kšeftu v leže na vozejku, jsem lehce zfanfrněl a zved´ z madla koše levou ruku a zamával těm dvěma v Lidlu na Kladně.

... a napálil jsem to do vyrovnanejch rolí hajzlpapíru na pravoboku.

Králik i jogurt se v koši díky získané kinetické síle hly po jeho dně.

Já pad hubou do koše a moje nohy z něj trčely do tvaru písmene vé. Přesně do toho tvaru, kterým jsme kdysi pomocí ukazováčku a prostředníčku glosovali spokojenost s koncem vlády jedné strany.

"Prosim vás, ste normální?", zahartusil hluboký ženský hlas směrem ke mně, když jsem se škrábal z koše ven. Někdy to zkuste... Dostat se z nákupního koše, když v něm ležíte hubou a nohy máte vysoko nad sebou, nejni jen tak.

"Si tady jezdíte jako magor. Byste se moh, vzhledem k věku, chovat normálně, ne?", pokračovala hartusnice a já už z koše vyškrábanej rovnal ruličky hajzlpapíru do původního vystavení.

"Pardon", omluvil jsem se  mojí vrstevnici. "... já prostě někdy neodolám."

"Ale prosim vás. Neodolám. Neodolám. Já bych taky furt jen žrala a musím odolat, protože by mě to jinak zabilo. Když mě teda nezabije nějakej magor jezdící na vozejku mezi regálama. Kolik vám je?"

"Padesát tři, ale brzo mi bude padesát čtyři.", přiznal jsem jako kluk přichycenej po průstřelu okna kopačákem.

"Kristepane, to byste moh bejt můj manžel!"

"Já bych ho za manžela brala.", zastala se mě maminka Hroznová, "aspoň s nim neni nuda.", dořekla a sebrala ze země ještě poslední sraženou roli a vrátila ji tam, kam patří.

"Tak si ho vemte a vychovejte si ho.", doporučila paní Nerudná, moje skoro manželka, paní Hroznové.

Potřeboval bych zřejmě ještě dovychovat. Ale... kdo by pak jezdil na vozejku mezi regálama kšeftů???