V rakvi si přeju bejt nahá a mít natažený jen ponožky

"...no co bych asi tak v posledních dnech prázdnin dělala? Trhám jeřabiny a udělám z nich tu salakvardu k masu na zimu..."

Zorina si už naštelovala tělo do podzimního módu.

"Ráno už natahuju fusekle, hochu. A tuhle mi Jitka řekla, že bych ty láskou látaný ponožky z roku 1976 měla už hodit do vohně. Že by si prej zasloužily důstojnější konec."

"No", začal jsem opatrně, protože vim, že máma je prostě šetřivá, "když jsem je viděl v létě na chalupě, tak mi jich bylo taky líto."

"A víš co by mně bylo líto, kdybych je zkremovala?"

"Proč bys je krémovala?", nechápal jsem.

"No...jak se to řekne, když ponožky projdou kremací?"

"Voni někde pohřbívaj ponožky?", zařval jsem radostí, že tomu tak fakt někde je.

"Všude, ty vole. Dyť lidi sou v rakvi voblečený, včetně ponožek. A některý, za to bych dala ruku do kremačního vohně, maj natažený silonový ponožky. Víš, jak to pak musí smrdět? Já bych zakázala mrtvejm lidem do rakve voblíkat jakejkoliv silon. Proč se vlastě lidi nepohřbívaj nahatý? Copak na svět přišli v roláku třeba?"

...a to jsme začali trháním jeřabin....

"Takže až to přijde, chceš bejt nahá, jo?"

Máma chvilku mlčí.

"Nahá klidně, stejně už v tom stavu nepoznám, kdo se na mě dívá. Ale ty ponožky bych si vyprosila."

"To je nějakej tvůj fetiš?", zeptal jsem se přímo, abych věděl.

"Houby fetiš, ty mezuláne. Jen bych si přála je mít v rakvi na nohou. Ale tyhle! Ne žádný nový. K těm nemám vztah."

"Vztah k ponožkám?"

"No jistě.", pronesla máma sebevědomě a jasně. "K zalátanejm ponožkám mám vztah. Jednak - a to sis možná nevšim, jsou to ponožky po tobě a pak, látala je ještě Lída..."

"Nekecej!", vyjelo mi při diskuzi s maminkou z úst neslušné slovo.

"Nekecám", přehlídla s nadhledem matka moji hrubost, "úplně ji vidím, jak si sedla do křesla, k nohám si hodila koš ponožek s dírama, nasadila brejle, nalízla konec nitě a pak ho s přihmouřenejma očima vsunula do oka jehly a jela..."

Ticho. Chvíli bylo ticho, protože jsme oba s mámou mysleli na naší Lídu.

"A měla takovej ten dřevěnej hříbek, na který fusekle natahovala, to si pamatuju.", rozpouštěl jsem se ve vzpomínkách.

"A bylo jí úplně jedno", pokračovala Zorina, "jakou barvou nitě ty ponožky látala. Když si to tak vezmu zpátky, vona neštupovala, vona vlastně tvořila. Některý ponožky vypadaly jako vod tý mexický malířky..."

"Frida Kahlo myslíš?", přerušil jsem máminy vzpomínky.

"Jo jo, přesně ta. Takže některý ponožky vypadaj jako od Fridy Kahlo a jiný zase měly docela velký ambice se stát součástí nějakýho regionálního kroje. Co kus, to originál."

Tyhle detaily babičkou zalátanejch ponožek mi nějak unikly. Hlava si pokaždý tuhle skutečnost zpracovala jen jako "zacelení díry". Hanba mi!

"Tak pak už to chápu.", řekl jsem s pokorou.

"Co chápeš?"

"No, že si přeješ bejt v rakvi nahá. Jen na nohou chceš mít ponožky zalátaný ještě babičkou Lídou."

"Je to tak blbý přání?", ptá se mě máma s lehkým překvapením.

"To víš, že ne, Zorino, vono v tom nebi může taky pěkně zábst vod nohou."

"... a ještě navíc tam jednou udělám parádu. Tak mi je pak nezapomeň natáhnout. Napíšu na nějakej papírek, kde je najdeš..."

Zorina se už naštelovala do podzimního módu a rozdala první instrukce k tomu, jak má bejt jednou vyštafírovaná na cestu do nebe.