Tyhle odposlechnutý slova nebyly o tom, jak některé "hvězdy" neumějí vystupovat z auta pod dohledem objektivů kolem stojících fotografů...
Vlak metra nás vezl hluboko pod zemí, na kterou se shora padal listopadový déšť.
Zmordovanej týdenním natáčením jsem na volnou sedačku ve vagónu dopad jako žok plnej otrub. Stejně tak jsem se i cítil. V hlavě průvan, tělo na odpis a ruce ještě pořád zašmodrchaný podáváním, přenášením, uchycováním a dalším, co souvisí s tím, aby herci byli na place včas a oblečení v tom, v čem minulý záběr končili.
Moje uši byly nastaveny na klidový režim. Jen v tichosti překonat několik stanic a pak tělo přesunout do dalšího spoje, kterej mě vyplivně kousek od domu, kam se už nějak, s balíkem hajzlapíru velikosti malého cestovního kufříku, domotám.
Instinkt lovce slov ale neoblbneš za žádnejch okolností.
"Vidělas snad její kalhotky. Tak co jako?", zaznamenaly ušiska věty, který jednoho jen tak v klidu nenechaj. Nejdřív jsem si myslel, že jde o komentáře nějaký Penelope, nebo Gwyneth, případně Simči nebo Perkausový, když lezou z auta ven a světe div se, je jim v minisukních vidět na rozkrok. Chyba, modelíny a herečky byly v tuto chvíli mimo hru.
Uši stály v haptáku.
"Je to šmudla, to máš pravdu, ale jinak je hodná.", reagovala na zmínku o viděnejch kalhotkách druhá dáma, se kterou jsem seděl na metrový trojce. Dvě ženský naproti mně na dvousedačce, já - na pohled homeless - na single sedačce proti nim.
Bůhví proč moje huba začala nekontrolovaně, sama od sebe mluvit k tématu, které na naší trojce vyjelo na svět.
"Když je ženská hodná, odpustil bych jí jakýkoliv kalhotky", řekla nahlas moje pusa, jako by mluvila sama k sobě. Jenže tak to nebylo. Uši dam poznámku mojí pusy zaznamenaly do posledního písmene.
Obě na chvilku zmlkly a dívaly se na mě stejně udiveně, jako by na sedačce proti nim seděl Masaryk nebo Paul Newman.
"... a víte, že je neslušný poslouchat cizí hovory?", dostal jsem slovní důtku od té starší, která celou debatu na téma kalhotek té druhé rozjela.
"Vim a omlouvám se. Ale mluvíte dost nahlas a já mám ještě uši pořád v cajku a jsem utahanej a tak jsem to, co jsem chtěl říct sám sobě, řekl nahlas. Ještě jednou se omlouvám.", odpověděl jsem a zasunul hlavu níž do límce a kapuce bundy, kterou jsem se na ten herdek sychravej listopadovej den obalil.
"Šmudly ženský vám nevaděj?", hodila mi ta druhá otázku do obličeje a s dokořán otevřenýma očima čekala na odpověď.
"Záleží na úrovni šmudlovství", odpověděl jsem.
"Šmudlovství má nějaké úrovně?", vyhnala další otázku do mého nepřipraveného obličeje ta první.
"Šmudlovství má několik úrovní", rozpovídala se zase moje pusa. "Třeba ospalky kolem očí můžou bejt roztomilý. Špína za nehtama může bejt známkou toho, že nejde o línou, ale pracovitou ženskou. A ošuntělý hadry značej, že dotyčná nepodléhá jako skoro všechny tomu, co si přečtou v Elle.", hodil jsem pár příkladů úrovní "ženskýho šmudlovství".
"Tak to jste snad jedinej na světě.", pustila z pusy překvapení ta druhá.
"No jo. Ale co zašmudlaný kalhotky?", nedala se první, "...ty taky tak blahosklonně přehlídnete? Co?"
Vlak vjel do stanice Dejvická.
"Zašmudlaný kalhotky jsem už léta neviděl.", přiznal jsem barvu.
"Tak to jste měl štěstí na tu pravou ženskou, to vám teda opravdu gratuluju."
"Spíš na chlapa, kterej kalhotky fakt nenosí.", pustila se zase moje huba jen tak halabala na špacír.
Obě zkoprněly.
"A vy jste teda jako na chlapy, jo?", padaly z pusy té druhé celkem ostýchavě slova s otazníkem na konci.
Starej, uondanej homeless místo odpovědi jen znatelně přikývnul hlavou.
"No tak potom,", spustila po dokončení zkoprnění ta první, "je jasný, že vám ženský šmudly nevaděj. Protože na ně nejste. To je snad jasný, ne?"
Tahle úvaha mě překvapila.
"A vy na ženský jste?", zeptala se moje huba obou dam zase zpříma ve chvíli, kdy vlak zastavil ve stanici Bořislavka.
"MY?", skoro zakřičela první a podívala se na druhou.
"No já ne!", vyjádřila se zdatně druhá a první nechala ve štychu.
"Já taky ne. To je snad jasný, ne?", vyjela silně s odpovědí první.
"No...", začala moje huba zlehka, "... jasný to není. Když jste mi řekla, že když nejsem ne ženský, tak je jasný, že mi nevaděj zašmudlaný kalhotky. Ale vy na ženský taky nejste, jak jste řekla, a přesto vám vaděj. Nějak tomu nerozumim.", hodil jsem podnět k pokračování debaty.
"Protože ste chlap. To je snad jasný, ne?", nečekala první s odpovědí.
"Ale chlap na chlapy, Dášo.", připomenula docela důležitou okolnost první dáma své kamarádce Dáše. "My jsme sice ženský, ale na chlapy, tak je fakt divný, že nám vaděj zašmudlaný kalhotky další ženský.", tápala druhá v logice stejně jako já.
"Takže", začal jsem zase mluvit já, "se vrátíme k tomu, že důležitější než zadělaný spodní prádlo je to, že je člověk hodnej, ne?", hodil jsem do placu a pomalu vstával ze sedadla, protože další stanice byla mojí výstupní.
"Takže hlavně hodná a klidně šmudla?", pronesla ke mně, už stojícímu, Dáša.
Pokýval jsem hlavou. "Jo. Hodný lidi mám nejradši."
První mlčela, ale Dáša se nedala.
"Typickej chlap.", řekla skoro naštvaně. "Chlap, kterej si myslí, že vypadá jako Banderas a přitom vypadá jako Panděras.", ukončila metrovou debatu o šmudlách Dáša.
Po vystoupení jsem na perónu musel při pohledu na moje panděro uznat, že ho obědová čočka nafoukla do opravdu většího rozměru. Prostě Panděras.
