Nevim, proč mám deset prstů a jen dvě dírky

Za necelou dvacku takových informací! Když člověk zváží, že za obyčejný máslo dá víc než dvakrát tolik, tak ta lekce přišla fakt dost levně.

"Babi, proč maj lidi dvě nohy a dvě ruce?"

A teď "babo raď", napadlo mě staré známé okřídlené.

V autobusu se mnou na čtyřce seděli babička a vnuk. 

Klouček zvídavej, už pěkně letně v šortečkách a mikině a v puse jeden prst, kterej když pořádně naslinil, kreslil po okně autobusu docela pěkný vlnovky...

"Matěji, ty čuně, co to děláš?", zahartusila babička a kapesníkem, který vyndala z kapsy šusťáku, otřela nejdřív okno a pak i klukovu oslintanou pusu.

"Tak proč máme dvě nohy?", zašklebil se Matěj.

"Abysme mohli chodit, prosim tě. Co tě to napadlo?"

Bus frčel k letišti a svojí rychlostí měl touhu připojit se k právě přistávajícímu letadlu.

"Ale mohli bysme skákat i po jedný, ne?", Matěj na to.

"Nemel kraviny. Tak přece lidi nechoděj.", odbyla vnoučka babička.

"Choděj. Pána sem viděl a měl jen jednu nohu a druhou nepotřeboval. Viděl jsem ho, fakt, babi."

"No vidíš.", řekla na to babička a bylo vyřízeno. Teda - myslela si, že je vyřízeno.

"A ruce?"

Řidič autobusu švihnul zatáčku na sjezdu z dálnice jako Fittipaldi. 

"Co ruce zas?", babička začala být zoufalá a já šťastný.

"Proč máme dvě?", olizoval si Matěj utřenou pusu.

"Abysme mohli jíst. Do jedný ruky bys vidličku a nůž nevzal.", řekla spokojeně sama se sebou babička.

"A lžíce?", Matěj neváhal ani vteřinu.

"Co lžíce?"

"Můžeme jíst lžící.", pokračoval Matěj.

"I špagety?", babiččina chuť vyhrát byla evidentní.

"Špagety prstama, babi.", nedal se Matěj.

"Rukama jedí prasátka.", sekla odpověď babička.

"A chleba?"

"Chleba jo.", přiznala porážku.

"A to nejsem prasátko?", zakoulel Matěj očima jako loutka Hurvínka.

"Ne, chleba se jí rukama.", vydechla babička jako skoro naposled, protože už toho měla trochu dost.

Já ne!

"A proč mám deset prstů, když mám jen dvě dírky?"

Babička se na sedačce nervózně zavrtěla.

"Jaký dvě dírky?"

"No do nosu, přece. Stačily by mi dva prsty, nebo jej jeden."

"Prosim tě a jak bys pak jed´ ten chleba, kdybys měl jen jeden prst?", šla babička na Matěje poměrně kulišácky.

"Bych si ho napích na prst a okusoval kolem."

"A zadek by sis utřel jak?", zasadila babička finální otázku.

"Mámou."

A bylo. Bylo mi zase jasno, že ne všechno, co máme opravdu potřebujeme. Ale měli bysme bejt rádi, že máme, protože jinak bysme museli krajíc chleba napichovat na prst a na utření zadku by byla máma.