Když jsem byl malej a bylo emdéžet

Mdžový březnový ráno bylo v době, kdy jsem byl kluk, trochu jiný. Jaro se dralo vpřed stejně jako dneska, ale soudruzi měli víc prostoru a tesilový kalhoty, přehozený přes židli u stolu, kde jsem se učil, kousaly jako sviňa na mých tehdy totálně holých nohou.

I přes určitou nekompatibilitu naší rodiny s komunistickým zřízením byl svátek rudých karafiátů a dětmi vyrobených přáníček akceptován i našem domácím revíru. Snad i proto, že ho komunisti ukradli (jako téměř všechno) a udělali z něj svátek pracujích žen tak nějak po svym...

Peníze za sběr papíru jsem den před 8. březnem vytahal z kasičky ze západu - měla tvar dolaru!!!!, takovou neměl nikdo!, oblík jsem si ty tesilový příšerně kousavý kalhoty a běžel pro kytku.

Seběhl jsem naší ulicí s kopce k Sadům Rudé armády a na Fučíkově ulici (měli to ty komunisti fakt hodně vychytaný s názvama) jsem mámě koupil tři rudý karafiáty.

Pani mi k nim ještě přidala obligátní kapradíčko, který se mi moc líbilo. Vypadalo totiž jako zelená jemná pavučinka.

A žádnej celofán a mašle. Kdepak! Prachvobyčejnej motouzek a papír, kterej pak děda nožem nařezal na obdélníčky a odnes si ho pokaždý domu...

Paní v květinářství jsem nechal útratu sakum prdum prásk nějakejch 10 korun a cestou domu jsem se ještě zastavil v trafice na začátku parku.

Tam jsem koupil babičce k MDŽ cigarety v červený krabičce s nápisem Dux. Tenkrát se ještě po cigaretách neumíralo a chlapi kouřením neztráceli plodnost. A pani v trafice mě znala a věděla, že babička kouří Duxky a tak mi je prodala a já měl na MDŽ všechno, co jsem potřeboval. 

Prosvištěl jsem Sady Rudé armády, minul sousoší rudoarmějců osvoboditelů, kterým k nohám klekaly kamenné ženy a na samopaly zavěšené na jejich ramenou vkládaly kamenné květy šeříků.

Vyběhl jsem široké betonové schody vedoucí na Gottwaldovu ulici (řikám pořád, že tehdejší marketing měli komouši fakt vymakanej) a dostal se do Resslovy (tady do soudruhům lehce ujelo...) ulice, která se táhla do mírného kopce.

Celou cestu zpět domů jsem si v hlavě memoroval básničku, kterou řeknu mámě a babičce v kuchyni. Budou dojaté a já šťastný. Mámě dám pusu a karafiáty a přáníčko vyvedené na čtvrtce. Babičce dám pusu na rty vonící po Duxkách. A budeme se mít krásně.

Hlavně nezapomenout na sloky té básničky. Nezklamat maminku a babičku!

To jsem už byl u chodových dveří našeho činžáku, lehce udejchanej, zpocený vlasy přilepený na čele.

Kytku v papíru na stojáka před sebou a v druhý ruce krabičku cigaret.

"Co je za den v kalendáři? Moje očka štěstím září!", opakoval jsem na schodech nahlas pořád dokola, když jsem stoupal k nám do třetího patra.

Za chvíli to začne - těšil jsem se, jak se máma s babičkou budou usmívat a jak mi udělají radost jejich radostí. V dětství se málokdy míchá radost i pýcha. MDŽ byl ten pravej den!

Ve druhém patře si na mě jednou počkal pan Pilous. Virtuózni trombonista ústeckého divadla. Říkali jsme mu s bráchou strejdo, ačkoliv z přízně opravdu nebyl.

"Ahoj strejdo", chtěl jsem pronýst jen tak v běhu.

Beze slova mě zastavil dotykem jeho dlouhé trombónové ruky o moje malé klukovské ramínko.

Podíval se na mě, zvážněl a mně se v ruce rozklepaly karafiáty pro mámu.

Do ticha chodby tříposchoďového činžáku pak z plných plic zarecitoval rým, který mi sedí v hlavě do dnešních dnů:  

"Naše milé soudružky, dostanou dnes do držky!"

"Panáka griotky" - dodal.

Až teď půjdu vyvenčit psa, zavolám mámě. A ten rým, který mi tu po panu Pilousovi zbyl, jí k dnešnímu MDŽ odrecituju. Bude ráda.