Na spodek si dávám setsakra pozor

Člověk nemusí bejt zrovna dalajláma, aby pochytil jak to tady funguje. A nemusí bejt ani Charón aby porozuměl tomu, co se děje za zdí, kterou jsme si pojmenovali smrt.

„Už trochu hekám a dost ztrácim dech, když se za nima škrabu nahoru, ale nemůžu je zklamat. Čekaj na mě a je jim uplně buřt, jestli jsem po tom výkonu v ksichtu rudá jako Karkulka.“

O této mámině „libůstce“ jsem se dozvěděl teprve před pár lety. A dělá mi radost, že nešlo jen o lehké pomatení jarní mysli, ale že se jedná o dlouhodobou a neustále se rozrůstající aktivitu.

„No tak víš jak..., začne svítit slunce a já doma v lednici najdu vejpečky z nedělní vepřový. A Jirka jede na kolo a co já doma? Tak vyrazim za dědkama.“, řekne rozšafně až mírně frivolně.

„No však se taky dědci určitě klepou, když tě zahlídnou, jak si to k nim zdola štráduješ, to jsem si jistej! Taky se jednou budu těšit...“, přiznal jsem bez okolků.

Hele, ukrojim dva krajice chleba, lehce je pošimrám sádlem a na ně naházim pořádnou porci toho bůčku, zasypu to cibulí, opepřim, osolim a splácnu k sobě. Poctivá porce. Tak to maj chlapi nejradši. Ať se to chytne žeber.“

„Pro všechny ty dědky mažeš jen jeden chleba?“, divil jsem se.

„Jak jeden?“, vystřelila po mě slova moje šetřivá máma, „dyť jsem ti řekla, že ukrojím DVA krajíce....“

„Už mlčim“, napraveně se stahuju do rohu diskuze.

„A taky jim nesu pivo přece a bonbony.“, upřesnila matka investici, kterou do dědků s nepravidelnou pravidelností sype.

„Ty jsi pro ty dědky doslova ztělesněním slova „dožínky“, když to tak poslouchám“, zapěl jsem oslavně a dodal, „ještě tak kroj kdybys na sobě měla....“

„No to zas prrrr, hochu, vocaď pocaď. Moje mise je udělat dědkům vobčas radost, ale aby mě u toho studila prdel, to ne. Na spodek si už dávám setsakra pozor.“

„No to máš recht, Zorinko. Dědkové jejich ročníků narození už nezahřejou ani šik ženskou, co?“

„Přesně tak. Zahřívat je ale přece chodim já!“, téměř slavnostní fánfára vyrobená z jedné věty.

„Šéne Rudy i líbr Kárl jsou moji dva nejmilejší. Jsou umístěný až v rohu areálu, ale hned za zádama maj ty naše krásný skály a od obou z nich je krásně vidět na kostel a celý údolí. U těchhle dvou dědků misi pokaždý začnu.“ rozpovídala se dobrovolnice.

„Pamatujou si tě?“, zeptal jsem se napřímo, protože vim, že dědkové jsou ve věku, kdy si člověk nevzpomene často ani na vlastní jméno, natož na ženskou, která se zastaví párkrát v roce, byť vybavena chlebem s vejpečkama a pivem.

„No, rok vod roku je to horší. Jakmile si jim ale sednu na klín a vejpečky se kolem hrobu rozvoněj, tak mám chvílema i pocit, že se náhrobní deska mírně chvěje.“

„A co teprve, když zaslechnou strhnutí víčka z plechovky od piva, co?“, rajcoval jsem fantazii mojí mámy.

„Zásadně sklo. Z plechovky jednak neumim pít a pak taky ty dědkové tyhle zvuky neznaj, protože umřeli v době, kdy se tady pilo ze skla i mlíko, ty vole. Tak jaká plechovka....“

„No to je vlastně pravda. Takže sedíš na Rudiho hrobu....“, začal jsem.

„A“, dokončila máma, „rozbalim si chleba s vepřovym a nohama klimbám nad už zase zelenou trávou a vedle mě stojí na náhrobní desce láhve zlatopramenu. Za zádama mám skály a pod nohama celý údolí. A svítí slunce a je ticho, protože parchanit ze školky maj povinný spaní a ve škole je vyučování a lidi jsou v práci.“

„To musí bejt krása“, vydechnul jsem.

„Jo, to ti je taková krása, že se až kamenný kříže ohejbaj k zemi. Já dědkům vyprávim, jak byla teplá zima, že Gott zase dostal týtý, že Rusáci zase začínaj "osvobozovat" jiný státy a že letos budu dělat na chalupě plot dole u potoka. A od huby mi padá ten chleba s vejpečkama, protože při jídle se na hřbitově mluví. A já ty drobky nezvedám, patřej děkům, stejně jako vůně z pečenýho masa.

„A co teprve, když můžou ty drobky spláchnout pivínkem, co?“

„To nesu vyloženě pro ně. Napiju se po tý svačince vlastně jen symbolicky a pak obejdu s tou flaškou celej hřbitov a každýmu mýmu chlapovi cáknu trochu piva na hrob.“

To musí bejt nadšení“, hodnotil jsem odhadem to, co se děje v mužskym hrobě poté, co je pokropenej dobře vychlazenou desítkou.

„Báby těm svejm dědkům zapalujou svíčky a nosej kytky, ale znáš nějakýho chlapa, kterej dá přednost tulipánům před vychlazenou desítkou?...“, znalecky pronesla matka.

„No....tulipán je dobrej, ale desitka z flašky to prostě není....“ dal jsem obšťastňovačce mrtvejch chlapů za pravdu.

„No...a než zase brankou vylezu mezi živý, hrábnu do kapsy u bundy pro hrst balenejch hašlerek a rozhodím je po hřbitově. Kdo bude mít chuť, v noci si vezme...“

Nečekejte na Cháróna, ani se nesnažte dostat na setkání s dalajlámou. Zajděte někdy jen tak posvačit na hřbitov.