Chvíle, kdy se matky mění v "M"

Hodně holčiček chce bejt princeznou. Možná krasobruslařkou, baletkou nebo nově mrkající vysílačkou tv zpráv. Ale ani stajlistka není od věci. Od jakého věku mají ale ženy chuť stát se špiónkama?

Nepřestávají nás překvapovat. Rozveselovat. Bavit.

A v tom je jejich síla i něha.

"Nesnáším nákupy. Ty davy mně nedělaj dobře. Pokaždý mám pocit, že v tu samou minutu vyrazilo k regálu se sardinkama půl města a fronta u kasy je už standardně pomalu delší než roky, co mi zbejvaj...", zhodnotila svůj vztah k nakupování máma.

"Ale žrát se musí a nahá a bosa taky chodit nemůžu", dodala.

"Tak já pojedu s tebou. Oběhneme nutný a potom se odměníme kyškou a vypečenym rohlíkem. Jo?", dal jsem mámě návrh, jaký jsem jí fakt léta neudělal.

"Neboj, neumírám, ještě si mě užiješ. To fakt nemusíš. Dojedu tam sama.", odpálila moji nabídku ve vteřině po jejím vyřčení.

"Ale prd, jedu. Stejně jsem tam ještě nebyl, tak aspoň uvidím, jak tu zážitkovou budou v Ústí postavili.", natáh jsem boty, sedli jsme do auta a vyjeli do největšího obchodního centra v severních Čechách.

Klasika. Beton. Všechno velký. Obrovský garáže a všude opravdu dost lidí. Invaze začala.

"No vidíš to? Já si musim vždycky na papírek napsat, kde nechávám auto, jinak sem v prdeli a domu jedu autobusem.", zhodnotila rozlehost parkoviště máma.

Zaparkovali jsme a došli k výtahu.

Kabina dorazila. Jeli jsme seshora dolů. Úplně sami - kupodivu. Mlčeli jsme a koukali na sebe do zrcadla.

"Neměl jsi nikdy chuť", přerušila máma ticho v kabině, "se podívat přes to víko nahoře na strop, jestli s náma nejede nikdo dolů?"

"Cože", úplně jsem nerozuměl otázce/výzvě, kterou matka hodila do placu.

"No, přece, jako v těch filmech: napínák, výtah se řítí šachtou dolu, hrdina v ohrožení v kabině a vrah nahoře na kabině padající šachtou dolu. Nikdy jsi neměl chuť se na strop ty kabiny podívat? Trošku si zabondovat???", ponoukala mě dál.

"Prostor přepravní kabiny je monitorován", stálo na samolepce v kabině a já na ní ukázal.

Matka mého ukazováčku nedbala a svým ukázala beze slov na strop.

Byl tam! Byl tam otvor. Takovej ten čtverec, kterej vždycky Daniel Craig, Pierce Brosnan nebo Sean Connery  vyrazej, vyšvihnou se do něj přitažením za ruce, daj pěstí padouchovi a včas uskočej do dveří v patře před tím, než se výtahová kabina rozmlátí na cucky v přízemí i s tim hajzlem, kterej stál na stropě kabiny.

"No a?", odpověděl jsem na mámin vztyčený ukazováček.

"Tebe to fakt nezajímá?", zeptala se vážně a nasadila výraz lady M.

Zapochyboval jsem.

"Jak to tam asi vypadá? Dám se tam porvat? Dá se tam vydržet třeba dva dny? Je tam dostatek prostoru pro případ, když tam budeš ležet a výtah pojede nahoru? Budeš mít kam strčit hlavu, aby ti ji při dojezdu nerozdrtil motor výtahu?", vysypala do mě otázky a pořád tam tak při svejch 170 sm stála přímo pod víkem a lehce na něj zvedala oči.

"Nemusíš tam vlízt...", dodala po pár sekundách mého mlčení a zjištění, že se blížíme do přízemí.

"Povyskoč", hecovala mě, "strč do toho víka prstem!"

Měl jsem poslední šanci dokázat sedmdesátileté matce, že jsem v padesáti ještě pořád jakž takž mrštnej.

Povyskočil jsem a do víka šťouchnul asi třema vztyčenýma prstama. Hlo se a nevrátilo do původní pozice.

Výtah v tu chvíli dojel do přízemí a dveře se automaticky otevřely.

Čekající na výtah se všimli Jamese Bonda a lady M ve výtahu největšího obchodního centra v severních Čechách...

Odražený poklop na stropě kabiny nebyl díky jeho černočernému pozadí taky k přehlédnutí.

Provinile jsem zklopil zrak, vzal mámu za ruku a prošli jsme středem čekajících na cestu vzhůru.

"Trapas", zasyčel jsem s mírným smíchem směrem k mámě.

"Houby", reagovala bez syčení a studu okamžitě matka, " víš co se jim teď honí v hlavě? A třeba se příště někdo z nich za to víko podívá...."