... udělala bác!

Mám mámu v nemocnici. Nemele maso. Jen tak leží a první dva dny to nebylo nic extra. Horko, žebřík a věk - trojkombinace, která ji dostala "do kolen", vlastně i ta ji zradila...

Našli ji ležet na chalupě pod schodama.

V bezvědomí. Odvezla sanita a pak mi volal mámy manžel a měl tak vyděšenou melodii v hlase, že jsem čekal to úplně nejhorší.

"Maminka upadla, našel jsem jí ležet pod schodama a už jí odvezli do nemocnice.", vysoukal ze sebe.

"Mozková mrtvice?", zeptal jsem se v tom hicu napřímo, abych  věděl na čem jsem.

"Ne, to ne.", odpověděl rychle a dodal "těžkej otřes mozku, je moc potlučená a má prasklej obratel."

"Tak to je dobrý", řekl jsem nahlas, "...a ty se uklidni, ať ti ten budík, co ti všili k srdci, nezkolabuje.", poradil jsem ochotně chlapovi, kterej mámu miluje nade vše a kterej potřeboval trochu uklidnit.

"Můžu jí zavolat?", zeptal jsem se.

"Nech to zatím bejt, ona teď odpočívá a spí. Já jí řeknu, žes jsme o tom mluvili a zavolej jí zejtra."

Pěkně vás takový oznámení, i jako cynika a černohumorníka, spláchne. Vlastně jsem mámu neměl nikdy v nemocnici s něčím podobnym. Vždycky tam jen tak zalítla na vyšetření, ale lehnout si tam? To neplánovala a neplánuje, co vim...

Ale život je někdy řádná svině.

Druhej den.

"Nemám brejle a nevidim, kdo mi volá", ozvalo se do mobilu, když jsem vymačkal mámino číslo.

"Zorinko, cos to dělala?, kurnik šopa!", začal jsem náš dialog.

"Hele, já nevim", řekla obvyklým, jen lehce bolavým tónem, máma. "Vůbec nic si nepamatuju."

"A dobrý?", pokračoval jsem dál v optimistický a lehce černohumorný lince dialogu. Máma i já nemáme rádi litování a když jsme "ne mocný", radši zalejzáme stranou, nechceme bejt na obtíž a přiznejme si, lidi nás v tu dobu, s byť pouhým náznakem péče, lehce seštvou.

"No, dobrý to moc nejni, sem potlučená jako by po mě někdo jezdil půlhodiny pásákem sem tam. Ale chraň tě ruka páně za mnou jezdit. Tak blbě na tom nejsem..."

"Já na tebe prdim, když si nenecháš poradit a po těch debilních schodech pořád lezeš obložená jako indickej autobus. Už loni sem ti to zakázal."

"Sem kráva. Já vim."

"A ne zrovna už nejmladší, Zorinko.", připomněl jsem decentně.

"No jo, stará kráva udělala bác", určila sama sobě diagnozu matka.

"A všechny si nás vystrašila, ty akrobatko!", dodal jsem.

"Já vim. Hlavně Jirku, jak mě tam našel. Eště, že mu úlekem nevypověděl budík, kterej mu přišili. Si představ, nemá ho ještě ani celej měsíc. Ani by si ho pořádně neužil.", zaznělo černočerně humorně a já začal cejtit, že je vlastně všechno v pořádku.

"Takže..., ty schody zakazuju! Od teď - pro vždy!", prohlásil jsem téměř polpotovsky a čekal aspoň nějakej odpor nebo výmluvu.

"Ano.", souhlasila jednoslovně. "A teď už mě nech, bolí mě ruka, nechám si něco píchnout a jdu spát. Pusu."

Když vaše máma udělá pořádný "bác" stáváte se rázem dospělejší. A začnete oprávněně zakazovat. Jde vlastně o převexlování linie "nehlaď toho psa", "umyj si ruce", "spláchni pořádně", "neodmlouvej".

"NELEZ NA TY SCHODY!"

Matky začínají poslouchat vlastní děti.

...uvidíme, jak to ale celý bude za pár dnů!