Muslimové jsou v Česku doma už dávno - co pamatuju!

"Některý Češi by udělali líp, kdyby po sobě pořádně spláchli a umyli záchod, než aby se vymezovali proti islamizaci krajiny pod Řípem. Sami tomu nahrávaj.", začala máma rozhovor na pro ni ne zrovna obvyklé téma.

"Dneska to nebude o jídle?", zeptal jsem se.

"Ne, chlapče, dneska si povíme něco o islámu a důsledcích jeho aplikování na území střední Evropy, konkrétně v České republice, která byla kdysi federativní republikou a ještě kdysi už dávno socialistickou a česko slovenskou.", vylila ze sebe matka něco ze cv našeho území.

"Trápí tě otázka islamizace křesťanského území? Vadí ti věže mešit v kontrastu s barokními věžemi kostelíčků? Nebo ti snad překáží rozdílnost v oblíkaní a stravovacích návycích?", zajímalo mě.

"Ale to vůbec ne. Původní sudeťáci taky mluvili lámanou češtinou a nevadilo mi to. A jedli taky samy ajntopfy, který jsme se naučili a někdy je ajntopf i na našem stole. A sudeťácký "gott sein dank" pouštěj z pusy i ortodoxní Češi dodnes. Nic z toho mi nevadí."

"Tak proč teda téma islám a Česko?", snažil jsem se dopátrat.

"No, když jsem o tom tak přemejšlela, téma by spíš mělo bejt "Češi a islám", "Češi a Sudety", "Češi a cokoliv na co nejsou Češi zvyklí".

"Takže málo přizpůsobiví Češi, tak nějak to cejtíš?"

"Ne. Málo informovaní a v důsledku toho zbytečně bázliví a vzniklý strach zaháníme a maskujeme arogancí a agresivitou.", formulovala stručně matka a já byl v šoku.

"Nechystáš se do otázek Vendy Moravce?", lehce jsem matčinu celkem správnou charakteristiku Čechů shodil humorem.

"No, hele, tam kdyby mě pustili....", zajásala. "To by koukali!"

Představa matky usazené za diskuzní stůl novinářů, politiků, politologů a dalších mně opravdu udělala radost.

"No tak bych jim třeba řekla", začala máma sama od sebe a myslím, že v tu chvíli už byla duchem ve studiu na Kavčích horách, "něco o průvodních projevech postupné islamizace".

"No tak začni, jako že jsem Venda Moravec", hecoval jsem.

"Včera jsem šla za Terezou. Na kafíčko, koláš, znáš to...", začala.

"Ještě pořád bydlí nahoře u parku?", zeptal jsem se.

"Jo jo, pořád pátý patro a pořád bez výtahu. Ale nohy má díky tomu jako Eva Herzigová."

"Jak souvisí Tereza a nohy Evy Herzigový s islamizací České republiky", změnil jsem se v korektního Václava Moravce.

"To víš, že takhle přímo ne. Ale cestou do pátýho patra jsem se u každýho bytu setkala s venku, před dveřma do bytů, pohozenejma botama."

"No a?", nedocházelo mi.

"No a?", podivila se matka. "To si fakt tak nevzdělanej, že nevíš, že muslimové nechávaj boty před mešitama když do nich vlezou?

"Byty v Česku jsou mešity?", opáčil jsme se stejným podivením.

"My", začala máma, "víme, že ne. Ale co se asi tak honí muslimovi, kterej se do klasickýho českýho činžáku dostane a uvidí tam to "botový" nadělení? Co asi?", hodila do studia na kavkách otázku žena z lidu.

"Že je doma....?", odhadoval jsem.

"Správně! My poznáme, že jsme doma podle chleba a soli. Muslim tak může usoudit z bot poházenejch před dveřma."

"Takže...", nedokončil jsem.

"Takže, kdyby Češi nebyli takový bordeláři a uklízeli by po sobě boty, tak by možná nemuseli někdy až hloupě diskutovat o islamizaci jejich "kde domov můj"."

"To je ale krásná úvaha, Zorinko. To se ti fakt povedlo. Uklizejte po sobě boty a muezín půjde o dveře dál....", pochválil jsem mámu.

"A pár Čechů si taky oddychne. Jak bylo včera horko, tak některý ty škrpále byly dost cejtit.", poznamenala matka a dodala: "ten smrad by i zabil.

Některá podezření vznikají omylem. Ne každý byt v Česku je oázou pro muslimy, i když se před ním válí několik párů opuštěných bot.