Kvůli těm mrchám ruskejm se mi připálily vajíčka, Sašo

Žije v suterénním bytě s oknem do ulice. Žije s černym kocourem Sašou. Oba si spolu povídají a koukaji z okna ženskejm pod sukně.

V jedné nuselské ulici spolu v suterénním bytě žije starý pán a černý kocour.

Okno mají teď přes léto pořád otevřené a když vám to není blbý, na chvíli se můžete zastavit a nahlédnout do té chlapsko/kočičí nory a sem tam i něco vyslechnout.

Chodím kolem toho okna denně venčit do parku psa.

Zpočátku Stella k oknu neomylně pokaždé, když kolem procházela, zamířila. Z okna se linou vůně toho, co si pán vyváří, nebo na něm sedí černej kocour, kterýho Stella ráda prohání.

Obyvatel suterénního bytu vypadá jako Josef Sudek. Silná skla v brýlých s masivními černými obroučkami, zarostlá tvář a po hlavě mu tancujou zbytky měkkých rovných vlasů.

Obyčejně má na sobě vytahané flekaté ušmudlané tepláky v přísném kontrastu s bílou vyžehlenou košilí upnutou pod krkem do posledního knoflíčku.

Kocour se jmenuje Saša. Jak se jmenuje ten pán - netuším.

Pokaždé, když k otevřenému suterénnímu oknu přícházím, zvolním krok. A přiznávám, někdy se před oknem zastavim, opřu se o barák a chvíli poslouchám dialogy mezi Sašou a jeho pánem.

Zdánlivě jde o monology (logicky, dyť kočky nemluvěj), ale nenechte se zmást...

"Sašo, tak si představ, že ty kurvy ruský chtěj válku", ozve se ze špěluňky současně se zvukem něčeho kovového, co právě padlo na podlahu v kuchyni. "Jako by jim nestačilo, kolik lidí už zamordovali. A teď jsem kvůli nim připálil vajíčka. K večeři bude chleba s paštikou.", oznamuje kocourovi, kterej sedí u mříže na okně, kouká na mě opřenýho o dům a neprozradí mě.

Jindy: "Vrátili nám přeplatek za elektriku, Sašo!", s velkou radostí v hlase říká pan Sudek. "Koupíme si plzničku, uvaříme kuřátko a ty budeš mít kosti." Kocour u okna tentokrát tak po kočkovsku leží a protahuje se a vysunuje drápky na tlapkách a kouká na ně, jako když si ženský s roztaženejma prstama prohlížej, jak dobře se jim podařilo nalakovat nehty.

Tuhle: "Ta Vlasta nám sem leze už moc často, viď? Příště jí neotevřeme. Aby se nám sem tak nakvartýrovala..." Kocour se naježí a vyprskne to svoje kočičí pchhhhhhhh pchhhhhhhhhhhh a Stella jen tak tak uhne před jeho tlapkou.

Včera: "Tak nám zlevnili mlíko, Sašo! Dosnídám a skočim ti pro něj do Tesca.", zaslechnete ve chvíli, když zpomaleně míjíte ono okno v suterénu a uvědomíte si, že krabice s mlíkem u vás doma ve spíži taky docházejí.

Mám to okno rád.

Je takovou, pro všechny otevřenou, nuselskou encyklopedií.

V místnosti za oknem nesvítí televize, jen na parapetu občas stojí malej tranzistorák a hraje všem v ulici písničky a říká zprávy.

Mám rád pana Sudka v jeho špígl nýgl bílé košili pokaždé, když ho zahlédnu.

Mám rád vůně, které se občas linou z okna na chodník.

Rád se dívám, jak Stella sem tam provokuje kocoura Sašu.

A moc rád se nepozorovaně opřu o dům hned vedle okna a naslouchám rozhovorů mezi starým mužem a černou kočkou.

I díky nim se mi v Nuslích začíná líbit.