Loučení jsou laskonky s chilli

Pokaždé si dávejte si velmi dobrý  pozor na to, jak se loučíte s některými starými věcmi.

„Loučení jsou takový laskonky se skrytym chilli uvnitř“, hodila jen tak do vzduchu pár slov máma.

„No jo, vlastně“, navázal jsem já, „dyť se taky říká – sladkobolný loučení.“

„A pořád je v nás slovo loučení spojený hlavně s lidma, ale já se v životě často loučila i s věcma. Ty snad ne?“, otočila se na mě a vyzývavě se napřímila.

Zajímalo mě to.

„A s jakou věcí se ti loučilo nejhůř?“, šel jsem rovnou na věc.

Bez jakéhokoliv zaváhání máma odpověděla: „Se starou kuchyní...“

„S kuchyní?...“, zeptal jsem se hloupě, ale hloupě proto, že jsem netušil, co bude následovat. Pak jsem se trochu styděl.

„No, s kuchyní. Představ si, že s obyčejnou kuchyní se skříňkama a šuplíkama. S několikrát přetapetovávanou a natíranou starou kuchyní s dřezem, kterej se nedal vyčistit do lesku ani chlórem. S tou kuchyní, u který jsem stála, v jedný ruce tebe a druhou rukou jsem se snažila u sporáku míchat dřevěnou kvedlačkou rajskou omáčku.“, vyplouvaly mámě z pusy slova lehce a klidně, jako když po hladině potoka začínají plavat první zlaté podzimní listy.

Začal jsem se na tý hladině vznášet taky a poslouchal dál.

„Loučila jsem se s kuchyní, která byla jeden čas ve spodní části pořád zapatlaná od vašich rukou. Dvířka spodních skříněk vám sloužily jako opěra při vašich prvních pokusech chodit.“, říkala potichu, protože ta tichost suplovala roky, který se od tý doby kolem nás všech překotily.

„A pak byly ty dvířka často otevřený a všechny hrnce a pánve lítaly po dlážděný podlaze v kuchyni a ty uprostřed nich a já dělala, že nic neslyším.“, nekončil tok toho potoku se zlatými listy a máma se dívala přímo na mě, protože si přála, abych pochopil, že rozloučit se se starou kuchyní není jen tak.

„A z porcovače na knedlíky jsem si často dělal kytaru“, vzpomněl jsem si na jednu, dnes už legendární kuchyňskou pomůcku.

Nepřestala se na mě dívat.

„A v hrnku za posuvnym sklem s vyrytou zarážkou pro prsty byly vždycky drobný, který jste tam dávali.“, vzpomněl jsem si. „A já je krad.“, přiznal jsem se.

„A já doplňovala“, řekla máma věcně a pokračovala.

„Taky jsem při loučení s kuchyní myslela na samolepku Shell, kterou jste na šuplík s příborama umístili s bráchou hned druhej den ráno poté, kdy jsem celou linku po xtý oblepila jinou tapetou, ale tentokrát šlo o tapetu z Tuzexu, která imitovala přírodní dřevo“, oživila mi máma jeden z příběhů mého klukovství.

„Vypadala sice příšerně“, dodala s pokorou, „ale tenkrát nemít kuchyň polepenou tapetou z Tuzexu bylo srovnatelný s rozděláváním ohně pomocí dvou křemenů.“

„A v šuplíkách byly vařečky, kterejma si nás mydlila“, připomněl jsem s jemným despektem v hlase.

„Jo, ty tam taky byly a společně s tou starou kuchyni zmizely. A zmizel i speciální hrnec na ohřev mlíka, ze kterýho kypící mlíko nikdy neuniklo. A zmizela i krabice se Solvinou, která byla vždycky umístěná ve spodní skříňce.“, pokračovala máma.

„Vlastně se starou kuchyní zmizelo celý jedno období, kdy jste byli malí a já hodně mladá.“

Dávejte si dobře pozor na to, jak se loučíte s některými starými věcmi. Nenechte si s jejich zmizením zmizet z hlavy i některé vzpomínky.