Vyjeďte po starý!

Seděli jsme na lavičce, na dosah ruky nad náma zrály ostružiny, slunce v záříjovou neděli zářilo a já mámě skoro šeptem řekl: "vyjedu po starý".

A vyjel jsem.

A doporučuju vřele - udělejte to co nejdříve taky. Vyjeďte po starý!

Až příště pojedete z chalupy, nebo od přátel z víkendu, vyprdněte se na dálnice a jeďte po starý.

Jeďte po těch okrskách, po kterých vás do cíle vozili v autě rodiče.

Jeďte těmi zatáčkami, které jste řezali jako čerství majitelé řidičáku ve svých prvních vlastních, nebo půjčených autech.

Dálnice je nuda!

Okresky vás zpomalí a odvedou do let, kdy všechno bylo mladé a odvážně divoké.

Silnice mimo dálnici se vlní! A je na nich klid.

Nikdo vás neproblikává, nikoho nemáte věčně za prdelí (auta).

Okresky mají schopnost přehrát vám film pro pamětníky a rozbrečet vás tak příjemně, že se vám nechce přestat.

Za téměř každou zatáčkou na vaší cestě vám skrz otevřený okno skočí do auta další příběh.

PUMPA: ta pumpa, za mého dětství snad jediná mezi Ústím nad Labem a Prahou, tam pořád ještě stojí. A funguje. A je stejně opuštěná v polích naproti Řípu, jako byla opuštěná tehdy, když jsme u ní vyskákali z auta a táta nám u pumpaře koupil malinovku. Ani dneska si tahle pumpa nehraje na nic jinýho. Žádnej mega shop a "kofitugou". Jen pumpa. Oranžovo žlutá, neznačková. Malá. V poli. Ale po jejím boku pořád ten nafest připevněněj stůl a u něj lavice, na kterých jsme ty malinovky vypili (abysme nezadělali potahy v autě!). První slzy...

PŘEJEZDY: když jsme se v 70. letech sunuli s celou rodinou autem na Prahu, všechny vlakové přejezdy, které křížily silnice, vypadaly jako krátery na Marsu. Při jejich přejíždění bylo třeba zastavit a opatrně zdolat dvě, někdy čtyři kolejnice, které vystupovaly nad úroveň povrchu silnice tak dominantně, že to cítily i naše zadky posazeny v polstrování škodovky. I kolejnice byly důvodem toho, že jsme v autě nesměli pít malinovku z láhve koupené u pumpy. Dojel jsem včera k prvnímu přejezdu a skoro zastavil. Nikomu jsem nepřekážel, nikdo za mnou nejel! Po zastavení jsem se rozjel a přejezd překonal s lehkostí pavouka běžícího po pavučině. Další a další přejezd se choval stejně. Lehkost a tiché překonání se opakovalo. Jedna ze vzpomínek z dětství byla definitivně pohřbena. Další slzy... A pak: pic kozu do vozu, další přejezd jako v sedmdesátkách. Nezpomalené auto nad kolejemi nadskočilo, pes spadnul pod sedadlo, cd v přehrávači přestalo hrát a já s velkou radostí zařval z okna auta letícího vzduchem: "joooooooooooooooooooooo!" a auto dopadlo, pes se vyškrábal zpět na sedadlo a muzikanti z Massive Attack pokračovali ve zpěvu a hraní...

HOUPAČKY: to na dálnici nezažijete! Mimo dálnice se krajina vlní! Máte pocit, že chvílema jedete po hřbetu lochnesky z Matějský pouti. Vystrčíte jednu ruku z okýnka, uděláte z ní křídlo letadla a za chvíli fakt letíte. Silnice v rozvlněné krajině a sluncem zalitý záříjový podvečer. Další slzy vytejkaj zpoza brejlí...

ALEJE: řekněte mi, na který dálnici vás cestou doprovázej aleje stromů? Ha? Na žádný. Ale okrsky aleje mají. A aleje lapnou každýho z vás. Auto automaticky zpomalí a v tunelech ze zelených stromů neplatíte žádný mýto. Jenom jima tak lehce projíždíte a protkáváte stíny jednotlivých kmenů ležících přes cestu. Pokud je alej dostatečně dlouhá, další slzy spolehlivě dorazí.

PYTLE BRAMBOR A PAPÍROVÍ DRACI U KRAJNICE: na dálnicích narazíte akorát tak na karbanátky v housce, černou přeslazenou limču nebo housky se salámem zaletovaný v igelitu. Když vyjedete po starý, uvidíte v krabicích po krajnicích švetsky, hrušky, pytle brambor nebo na sněhový zábraně připíchnutý papírový draky na prodej. A vzpomenete si, jak táta kdysi přibrzdil, máma vyskočila z auta, koupila pytlík švestek a podala vám ho dozadu. A pecky ze švestek potom z okýnka na kliku vylítavaly zprava i zleva auta a odrážely se od asfaltu a lítaly do pangejtu, kde možná právě z tý mnou vyhozený pecky vyrostl strom a ty včera prodávaný švestky dozrály právě na něm. A další slzy.

A pořád jedete pomalu. A vidíte, že pomalu jedou po starý i ostatní auta. Nepředjede vás ani jedno z těch, které se náhodou ocitlo na stejné silnici ve stejný podvečer...

HŘBITOV: vyjedete z vesnice do kopečka, do pravotočivé zatáčky a najednou se před vámi objeví žluto zlatá hřbitovní zeď. Zeď je natřená žlutě a zlato na ní tancuje díky slunci, které se už už chystá ponořit za horizont. Slunce do zdi kumuluje teplo, aby v zimě nebožtíkům nemrzly palce u nohou! A najednou pic! Tohle je přece ten hřbitov, u kterýho jsme se jednou zastavili, když jsem vez´ z Prahy babičku k nám na chalupu. Jen tak. Bylo hezky a babička se potřebovala protáhnout... Slzy. Ne pár... Litry slz u hřbitova, kde neleží nikdo z vašich blízkých. I tohle je příběh, který se stane, když vyjedete po starý.

Vyjeďte po starý co nejdřív.

Naložte do auta vaši současnou lásku, nebo vaši rodinu a namluvte dětem, že jízda po starý bude kouzelná.

Je pravděpodobné, že se děti budou nudit, až jim cestou budete povídat o místě, kde jste dlouho nemohli stopnout žádný auto. Je velice pravděpodobné, že se nepochopí vaše pohledy na aleje, kterými budete projíždět. Dá se očekávat, že se u krajnice nevyčurají se stejnou chutí jako vy - s tím výhledem do krajiny, bez umělohmotných vůní záchodů u čerpacích stanic.

Ale je možné, že se za pár (desítek) let vydají "po starý" jako po vzpomínce na jednu cestu s vámi!

Sjeďte z dálnice a vyjeďte po starý!