Jsem ti ňáká uondaná

To se takhle jedno ráno probudíte a uvědomíte si, že následující den bude vaší mámě sedmdesát.

"Tak jak, Zorinko,", začal jsem telefon při ranním venčení a od huby mi šla pára, jaká byla venku zima. "Naposledy se šestkou na začátku, viď? Jak se cejtíš?", vyzvídal jsem.

"ˇAááále..., sem ti nějaká uondaná", dostalo se mi do ucha a z hlasu bylo poznat, že je máma fakt nějaká utahaná. Že už to neni ta ženská, která kdysi dokázala během našeho tancování na diskotéce přestavět SAMA skříně v předsíni tak, že jsme se s bráchou po návratu domů lekli vpádu do jiné domácnosti.

"No neblázni. Ty a uondaná? To bych spíš věřil tomu, že vejce budou na vánočním trhu za padesátník."

"Jo hochu, uondaná. Poznáš sám, že život kolem sedumdesátky už nejni jako udělat drobenku na koláč."

"Co je nejblbější?", zeptal jsem se.

"Co je nejblbější?", zopakovala po mně a chvíli bylo ticho.

Ponořil jsem špičku boty do napadanýho listí a lehce jím na nártu zašustil.

"Asi nejblbější je hned ráno.", řekla po chvilce váhání.

"Ráno? Proboha!!! Rána máme přece oba rádi!", připomněl jsem mámě naši nikdy nahlas neuzavřenou dohodu o společnejch ranních snídaňovějch hrnkách v létě na chalupě.

"Jo, jo. Je to tak. Rána. Ten rozjezd v mym věku je asi to nejblbější. Pak už to jde.", potvrdila opět svoji teorii blbejch rán, když má vaše sedmdesátka prst na zvonku u vašeho bytu.

"No, protáhnu se, nevyskočim hned a pak si sednu a vstanu, ne?", pronesl jsem halabala.

"Protáhneš se a třeba něco lupne v kloubu. A to je někdy taková bolest, že úvahy o sezení zavrhneš stejně rychle, jako zavrhneš eventualitu naučit se plynně sanskrt.", začala popisovat některá svoje rána máma.

"A pak ležíš a rozespalejma starejma očima vidíš všechno lehce rozmazaně.", pokračovala.

"To znám. Zdi a obrazy na nich vidim jasně. Ale na drobnější věci se už musím natáhnout pro brejle na stolku", snažil jsem se matce ulehčit její osud...

"No... tak si představ", skočila mi do řeči máma, "že brejle, protože seš už starej, zapomeneš v koupelně. První problém! Takže si je nemůžeš nasadit. Druhej problém. Ale i kdybys je měl krásně na stolku, tak se pro ně nenatáhneš, protože tě bolí v tom kloubu. Třetí problém.  Nezbejvá, než se natočit v posteli na bok a zdravou rukou - nedej bože levou! - začít šmátrat po stolku. Nejdřív shodíš knížku a budíka, kterej se rozprskne po podlaze. A ve finále ještě brnkneš o sklenici se zbytkem vody, kterou máš u postele, abys moh zapít prášek před spaním. A ta voda se samozřejmě vyleje do tý na zem upadlý knížky. Kolikátej to je problém? Přestala jsem to počítat..."

Špičky obou mých bot zmizely pod zlatavým listím v parku a zima mi vlezla už přímo do uší.

"Taky to nepočítám, protože se tvoje ráno začíná podobat katastrofě, když to takhle vyprávíš", přiznal jsem na férovku.

"No a pak si konečně sedneš na tu postel. Víš, že nejsem žádnej chcípák rozmazlenej. Ale když po ránu sedí sedmdesátiletá ženská ve flanelový noční košili na kraji postele, bolí jí ruka, pod nohama má mokrou knížku a rozmlácenej budík, tak je vlastně ráda, že blbě vidí a brejle má v koupelně."

Začal jsem se usmívat.

"Zní to báječně, Zorinko. Nejsi apatická. Máš pořád příběhy a nedecimuje tě to, co velkou část ženskejch ve vyšším věku."

"A co dalšího, prosim tě, může decimovat v takovym ránu ženskou v mym věku. Tohle nestačí?", začala se smát i máma.

"No, právě ten věk. Ty roky co utekly. Ty měsíce co kolem prosvištěly.", odpověděl jsem.

"Aha, tohle. No tak na to fakt nemám po ránu čas. Po ránu se musím soustředit na brejle, abych si mohla sednout k rannímu hrnku, vyrovnat před sebe všechny ty pilulky a zorientovat se v nich, abych se ti třeba jednou omylem neotrávila do úplný smrti. Přijedeš v neděli?"

Některé matky dokážou dát téměř v jedné větě dohromady svoji smrt a oslavu svých jubilejních narozenin.

"Přijedu, Zorinko, a podám ti ty brejle a pilulky spočítáme spolu. Moc se na to těším."