Schází mi nevyřčené rady

I kdybych byl slepý jak slizká ústřice, dohlédl bych - přes nafouknutá břicha velryb vyvržených příbojem na kamenité pláže - k věži majáku, který mě povede dál.

Jako se hladká a lesklá kulečníková koule kutálí a valí i ve chvíli, kdy přeskočí hráz kulečníkového stolu a opustí povrch lesklého k uzoufání perfektního filcu, stejně se valí dny, které byly přichystány pro každého z nás.

Valí se stejně jako kulečníková koule šťouchnutá elegantním, na jednom konci zúženým, ze světlého dřevy vysoustruženým tágem - naším vlastním osudem. Křídou zapudrovaný hrot osudu při strku způsobí kolem povrchu koule mlžný opar, nebo spíš obláček prachu zvednutý náhlým poryvem větru v červencem vyschlé úvozové cestě.

Dokonale hladká kulečníková koule po nenadálém strku vyskočí ze stolu a opustí v tu chvíli ostatní koule na hracím poolu. Opouští hrací koule, se kterými byla po většinu života. Hrací koule, kterých se dotýkala svými boky. Hrací koule, do kterých drze narážela svým čelem! Hrací koule, vedle kterých usínala, když se v herně zhaslo. Hrací koule, o které se smyslně otírala nebo se o ně zastavila a spojila se s nimi ve zlomku silného erotického střetu. Hrací koule, která se druhých už už dotkla, ale v poslední vteřině je minula o chloupek, který zůstal zapomenutě neoholený a stulený v podpaží.

Jsem koule po odskoku ze zeleného plátna vystřelená diamantovou silou přes rantl kulečníkového stolu. Opouštím prostor, kde jsem byl s ostatními koulemi často šikován do tvaru trojúhelníku abych byl v zápětí rozprsknut od ostatních koulí co nejdále a díky strategiím hráčů kulečníku opět posílán k tělům svých sester a bratrů.

Jsem jako koule vystrčená mimo hrací plochu a opouštím stále stejný oleštěný filc hracího stolu. Opouštím filc mého dosud dostačujícího obdélníku životního prostoru.

Vyletím přes rantl, ale nepadám dolů.

Stává se ze mě plachetnice, na které začínají plachty šplhat k horním koncům stožárů a bočním liniím ráhen.

Lehce, možná s menšími obavami, se ještě pohoupávám v přístavu, ale vím, že vyplout je nevyhnutelné. Vím, že vyplout se musí a že vyplutí do vln zelených jako jitrocel bude mít nádech dojídaného chleba s medem. Poslední sousto. Poslední sousto z tak důvěrného krajíce, který jsem léta mazal, voněl k němu a ze kterého mi med sem tam stékal na neposedné prsty mých dlaní.

Poslední sousto pustím do krku ve chvíli, kdy plachty na mojí lodi budou mít větrem nafouknutá břicha, podobná břichům peřin mého dětství.

S miliony kilogramů vzpomínek v duši i kůži odvážu provaz, který loď váže s pevninou a kotvu nechám ležet na břehu jako připomínku mého žití tady.

A bude mi jak pendrekovému bonbónu, který má vršek a spodek sladký jak česlo u úlu a prostředek hořký jak vchod do znesvěcené hrobky.

A kýl mé lodi hnané větrem rozřízne jitrocelové moře a objeví se přede mnou prostor.

Prostor, o kterém jsem věděl, ale který jsem se bál nahlédnout.

Tušil jsem, že mě tento prostor připraví o klid kulečníkové koule kutálející se léta a chvílemi dost líně po zeleném jistém filcu kulečníkového stolu. Ale zároveň jsem cítil, že mě místo mezi hladinou vody a nebem pohladí v jamkách pod koleny. Přesně tam, kde se mě už léta nikdo nedotkl.

Netuším, koho na nové cestě skrytý za tvar plachty potkám. Nemám velká očekávání. 

Potkat bych chtěl hlavně mě. V posledních letech jsem se sám sobě ztrácel. Nedokázal jsem se mnou mluvit upřímně. Liják jsem vydával za deštík a horku jsem říkal "příjemné teplo". Polykal jsem dny. Utíkal jsem ze snů, abych se v nich nezamiloval. Kopal jsem do nabízených dlaní a dával všechno jediné "moje" roztaženým hladovým krkům, ve kterých jsem chtěl vidět lehkost závojů nevěst.

Nakonec jsem v tom labyrintu minut přicházel na jeho stále stejný konec a na další cesty jsem se pořád dokola vypravoval stejným směrem.

Rutina jako brambor vařený ve slupce. 

Vítr ale v posledních dnech nabírá dech. Houpáním na místě lehce maskuju nervozitu a mírný strach. Plachty získávají tvar mých peřin z dětství. Lano spojující mě s břehem se napíná. Kotva je jedním hrotem zapíchnutá ve šťavnatém drnu na břehu.

Nikdo mi nemává a neloučí se pohledem mokrých očí. Nemávám zpět. Přesto cítím desítky párů dlaní za mými zády a s přivřenýma očima skrz paprsky příštích rán jako bych viděl páry dlaní někde nad rozzářeným obzorem.

I kdybych byl slepý jako slizká ústřice, dohlédnu  přes nafouknutá břicha velryb vyvržených příbojem na kamenité pláže k horizontu mojí nové cesty.

Schází mi nevyřčené rady.

O to intenzívněji ale o sobě dává vědět odvaha.

Vyplouvám do jitrocelových vln.