Tradice je tradice, ale "poslední" je prostě "poslední". I když to nemusí být pravda (a zatím všechno nahrává tomu, že není). Určité malé pochybnosti v sobě člověk nosí stejně jako dítě škrkavku.
"...vejce už mám objednaný, v květináčích nasázený osení, mouka na mazance a droždí na kynutí jsou ve spíži taky a uzenýho mám, že bych jím mohla bombardovat celou vesnici", prohlásila v neděli do telefonu, když jsem jí chtěl vyprávět o minulym tejdnu.
"...to všechno mi řekneš až přijedeš na Velikonoce. Já se rozhodla, že to letos bude velký. Co kdyby to byly moje poslední Velikonoce?", zakončila optimistická sdělení cihlou možné pravdy matka.
"Co to meleš, Zorino?", vyhučel jsem netrpělivě a hrubě, protože se mi vůbec nelíbila představa, že mámu naposledy vylískám pomlázkou přes její stále pevná stehna a dostanu od ní na tvrdo uvařené vejce s pomalovanou skořápkou už jen jednou v životě.
"No nemysli si, to je hned!", poznamenala.
"Něco tě rozesměje, nebo ti zaskočí kus masa v krku a seš tam", pokračovala. Věcně, bez emocí, snad jen s mírným smíchem v pozadí smrti.
To je přesně celá moje máma. I když o smrti, tak s uchechtnutím na konci.
"No, dobrá", přistoupil jsem na hru o smrti ve dnech vzkříšení. "Ale doufám, že tý nádivky uděláš dost a stejně tak, že mazanců bude akorát."
"Všeho bude požehnaně, dyť jsou svátky!", zvolala nadšeně. Zřejmě jí udělalo radost, že přistupuju na její hru o nanebevstoupení v době, kdy se naopak všechno nové rodí a staré opakuje.
"No, to víš, abysme měli co jíst, až tu nebudeš", usmál jsem se tak smrti lehce do ksichtu.
"Až tady nebudu, tak budeš mít co jíst i co pít. To je taková ta spravedlnost.", řekla. "Všichni si myslíme, jak nezvládneme odchod našich lidí. Jak to bude bolet, jak nám poteče z očí, jak se budeme dotýkat předmětů, které měli jen tak v ruce naši mrtví chvíli před tím,než tu skončili.", mluvila věcně a bylo zase co poslouchat.
"A vono to tak neni? Víš o něco víc než vědí současní živí?", zeptal jsem se v malé pauze mámina mluvení.
"Vono to tak je! Vono to tak všechno TADY je, jenže my jenom nevíme, jak je to doopravdy někde TAM. Rozumíš?", zeptala se zase ona mě.
"Nerozumim. Teď jsem z tebe, Zorinko, tumpachovej.", řekl jsem po pravdě.
"Sem si tak zrovna nedávno na špacíru řikala, jak je možný, že jako lidi víme všechno, i o kosmu a povrchu Marsu, ale úplný prd víme o smrti? A to je smrt častokrát blíž než Mars! Třeba zrovna v bytě pod tebou. Není to divný?"
"Třeba o ní nemáme vědět. Asi je to naschvál tak postavený, abysme o ní nevěděli, aby byla tajemná.", zamudroval jsem.
"No, tak fajn. Hlavně že víš, že na Marsu se jednou možná bude dát fungovat. Ale kdy ti umře máma a kam se dostane, o tom budeš vědět prd. Úplný prd. To tě neštve?", zahrála naštvanou.
"To mě štve, ale co nadělám. Můžu jen doufat, že se pak zase jednou po letech uvidíme a že tě po těch letech poznám, Zorino.", rozváděl jsem s mámou po telefonu tuhle lehce morbidní velikonoční hru o smrtelnosti beránků božích.
"V nebi se nestárne. Jde jen o to, jestli nezblbneš, nesrazí tě Alzheimer nebo jinej běs. Pak bys mě poznat nemusel. Ale já si tě najdu. Žádný strachy. I tam si tě najdu..."
Předvelikonoční přípravy někdy zabrousej i do pokojů našich životů, ve kterých na jednom prostoru kynou společně smrt, beránek i mazanec. Ale máme před sebou svátky vzkříšení, takže...žádný strachy. V tyhle dny se neodchází!!!
