No snad se hned po ránu nezleje

Prejtík už namazán mezi chleby. Čtveráček nastudoval (doufejme) etiketu a Ivanka se těší na návštěvu nějakého toho římského útulku nebo kojeneckého ústavu. Zemanovi vyrážej za Františkem. Do Vatikánu.

Když máte programově pár týdnů vypnutou televizi a trafiky míjíte mílovými kroky, informace, které jste ochotni si pustit do hlavy, přijdou odjinud.

První info o výletu prvního páru do Vatikánu přišlo dneska ráno diky debatě na facebooku a neuplynulo ani pár minut a volala matka.

"Ty nečteš noviny a nesleduješ televizi, viď?", spustila a já se ještě válel v posteli. Slunce se mi vkrádalo do pokoje a hadi a štíři to dneska po zimě prvně rozbalej.

"Ne.", odpověděl jsem po pravdě a s chutí. "Už pár týdnů ne a vřele doporučuju!", dodal jsem.

"No tak si představ, že se dneska Zeman setká s papežem.", oznámila matka s takovou dikcí a despektem v hlase, jako by bylo jisto jisté, že v nedělí to do Země nakouří jiná planeta a bude šlus. Fertig.

"Ne ne", rozchechtal jsem se v poloze na zádech a podrbal se na břiše.

"No jo jo.", řekla zdecimovaně matka. "Umíš si to představit?", další dotaz s až apokalyptickou směsí melodií slov v něm.

"Dovedu, kurva, že dovedu. Ale panbu ví, že radši nechci.", strčil jsem ukazováček do pupíku a vyškrábal z něj takovej ten chuchvaleček, co nemá pojmenování.

"Já taky nechci, ale už mi to lítá hlavou.", poslal máma jasnej signál, že má chuť na hru a že k ní potřebuje sparinga.

"No tak jo, tak teda dneska bude Miloš líbat Frantův prsten," nahrál jsem mámě.

"A Ivana, protože předpokládám, že ji na tenhle vejlet vezme, skryje hlavou pod nějakej lajntůšek", zamedila slovem z doby Karolíny a Boženy moje máma.

"Umíš si ty dva představit před svatým otcem?", vyjela mi z huby formulace, kterou bych od sebe opravdu nečekal. 

"Dovedu, ale doufám, že v televizi uvidíme pár záběru skloněného Zemana a jeho klaky nervózně přešlapující z místa na místo jako když se ti chce čurat a musíš ještě něco neodkladnýho vyřídit.", popsala matka svoji představu o české suitě před papežským stolcem.

"Doufám, že nebude zlitej, aby nepad hlavou Frantovi do klína a nezmačkal mu ten hábit papežskej.", zaznělo páteční přání z máminy pusy. "To, že se nesetkají hned ráno mi trochu nahání strach. Miloš by to totiž moh´ stihnout. A pak nepomůže ani hůlka ani antiperle."

"...trochu si dá", neodporoval jsem svým zkušenostem s prezidentem. "Hlavně aby jako opilej vynechal bonmoty. Za to se hned při venčení pomodlim já.", pustil jsem do pátku 24. dubna svoje vlastní přání.

"No, na to bych moc nespoléhala, něčím zaujmout chtít bude. A zabijačková vejslužka se zřejmě do Vatikánu nevozí. Takže Frantovi zcela jistě naservíruje nějakej bonmot hned mezi futrama.", poznamenala lakonicky matka.

"No jo, vlastně, dar. Dar by měl papeži předat, že jo? To se tak dělá.", zbystřil jsem.

"No jéje! Církev na dary přece vždycky čekala a čeká. Prodejem mrkve z farních zahrad by se neuživila." poznamenala matka ironicky, skoro jako v nějakém dramatu od Ibsena.

"Takže sklo? Co myslíš?", začali jsme odhadovat možnej dárek pro Frantu.

"Nejlepší dárek by byl, kdyby mu dal Ovčáčka.", řekla jednoduše a bez přemýšlení máma. "Když si ho tak představím v uniformě vatikánský gardy, ve žluto vínovém sametu s chocholem na hlavě... Myslím, že by mu to nejen slušelo, ale že by ho to i bavilo. Dílo by bylo dokonáno. Tajtrlík by byl okostýmován..."

Tahle myšlenka mě zatím na celé dnešní návštěvě Vatikánu zaujala nejvíc.

"Myslíš, že by ho vzali? Jako přijali do gardy?"

"A proč by neměli?", nezapochybovala v hlase matka. "Uvědom si, že to je kluk do takový partičky jak dělanej. Takovej natřásálek. Mudroprd. Heroický vižlátko."

Zarazil jsem se.

"Ty znáš nějaký vojáky vatikánský gardy?", začal jsem pochybovat o tom, co vše ještě o své matce nevím.

"...nemusím přece umět španělsky, aby mi chutnalo gazpacho, ne?", odpověděla matka oklikou. 

"No, to máš recht", musel jsem přitakat, protože to tak je. "Ale co má Ovčáček společnýho s gazpachem?", hledal jsem nějaké souvislosti.

"Nic. A nic poznáš. I kdyby mělo krycí jméno Ovčáček."

"A já končim," zahlaholila najednou máma. Jitka mi nese koláč. Tak ahoj.", rozloučila se tak, jak nevyzpytatelné jsou cesty Boží.

Večer si pustim bednu. Schválně, jestli bude mít speciál na cestě z Vatikánu o jedno kolečko míň...