Co v tom koutě? Kohouta!

Kam se hrabou chlápci z Monty Python na některý děti z český kotliny! Kdyby Michael Palin uměl česky a nechal se v ulicích měst inspirovat, mohla by jeho partička točit film každej půlrok!

Jedno kafe v kavárně obchodního centra. Necelých 15 minut hemžení lidí kolem a pozorování lidí u vedlejších stolků. Takovej můj fetiš...

Seděla u stolku sama. Za ušima měla oboroučky slunečních brýlí a prstama pokaždé chvíli opatrně v prostoru hledala okraj a ouško hrnku s kávou, který stál před ní doslova na dosah.

Byla stará. Bílé vlasy evokovaly cukrovou vatu a šálka kolem jejího krku šla drsně šejdrem.

Pohled měla upřený na stále stejné místo a kromě pohybu ruky nebylo možné zaznamenat žádný jiný. Takovej ženskej robot, lehce starší model, který vaše oči nemohou jen tak přeletět, neřku-li minout.

Pokaždé, když hrnek rukama našla, z něj zlehka upila, polkla, nadechla se a znovu strnula. 

Pak se objevila další ženská a další s ní přišla. Ta další byla ještě mládě od ženský. Skákací mládě zabalený v kabátku s čepicí naraženou hluboko přes obočí.

"Babíííí", zapištělo to mládě od ženský a vrhlo se na paní Strnulou. Ta se ve chvíli, kdy uslyšela hlas vnučky rozesmála (ne nahlas, jen roztáhla pusu). Pořád ale koukala jedním směrem.

"Břink...", zaznělo ve chvíli, kdy vnučka skočila k babičce a svým přískokem k ní rozhoupala stolek s hrnkem na něm. Břinknutí způsobil pád bílé hůlky, která sebou práskla o plovoucí podlahu. Sami víte, jakou rotyku dokáže pád čehohokoli na tento typ podlahy způsobit. 

"Kláro...dávej pozor!", okřikla ženský mládě ta věkově prostřední. Opatrně se naklonila k sedící paní Strnulé a zabořila svůj obličej do její cukrové vaty. Přivřela oči a řekla: "Ahoj mami, nečekáš dlouho?"

Dlaně paní strnulé vyjely směrem k hlavě a obě zachytily obličej zabořený do bílých vlasů.

"Kdepak. Ještě nemám ani vypitý kafe. A je pořád horký.", odpověděla klidně a pořád koukala do míst, který my, co máme oči zdravý jako řepy, vůbec nevidíme.

"Koupíš mi kakao, babi?", zažadonila mňoukavě vnučka Klára a maminka jí z hlavy stáhla čepici. "Sundej si kabát, Kláro.", dodala.

"... kakao? To se na to podívejme.", podotkla babička a já málem vyprsk hlt kafe, co jsem měl v puse.

Jen se na to podívejme...řekla slepá paní. Jak jednoduchý je mluvit a konat v protikladu s tím, co žijeme. A jak to někdy může bejt veselý - napadlo mě.

Přišla servírka, holky si objednaly a servírka zase zmizela.

Klárka si vzala do ruky bílou hůlku a začala v ní v zuřivym staccatu ťukat o tu blbou plovoucí podlahu pod jejich nohama.

"Kláro, nech toho", zasyčela na dceru máma a držela při tom svojí mámu za ruce a něco jí potichu říkala do obličeje, který se nepřestal dívat do stále stejného místa.

"Nech jí, dyť je to dítě.", chlácholila paní Strnulá dceru.

Klárka mlátila bílým klackem do podlahy s navýšenou intenzitou. Trošku mě štvala, ale už jsem byl na dně (myslím hrnku s kafem) a sbíral jsem se k odchodu.

Do tašky jsem vsunul notebook a oblíknul si kabát.

"Tak můžu ti jí odpoledne nechat doma?", zaslechl jsem ještě přání dcery paní Strnulé.

"To víš, že jo. Zařiď si, co je třeba a přijeď si pro ní až bude čas.", pustila pár slov z pusy paní Strnulá. "My si doma pustíme muziku a budeme si hrát, že jo, Klárko?", řekla a hlavu poprvé mírně stočila do míst, odkud slyšela ťukání hůlky.

"Jóóóó, budeme si hrát!", zapištěla Klárka.

"A na co?", zeptala se babička s bílou hůlkou.

"...na slepou bábu!", zbožně a brutálně něžně vykřikla Klárka.

No jo, napadlo mě, na co vlastně jinýho!