Stačí, když pohladíte Julinku

"Tak kam to bude? Za manželkou?", laškoval noční taxikář. "Jsem svobodnej. Jedu domu.", nežertoval jsem já. "Tak co ještě někam za holkama...?", mrknul lišácky okem do zpětnýho zrcátka.

Někdy mě veze pan Nemluvílek, ale tentokrát šlo prokazatelně o pana Tlučhubu. Mlel i přesto, že byly skoro dvě ráno a pouhým jedním pohledem musel poznat, že nejsem zrovna otevřená kniha, která volá: "Listuj ve mně. Bav se!"

Čapnul jsem ho na ulici. Mobil vybitej, objednat taxi, který znám, nešlo. Sednul jsem si dozadu. Nikdy si nesedám dopředu. V taxiku se mi nechce zbytečně mluvit a vzadu si připadám dost daleko na to, abych musel odpovídat. 

"Tak teda za holkama ne, jo?", zeptal se, když zařadil dvojku a znovu si mě prohlížel ve zpětnym zrcátku.

"Jo, ne.", odpověděl jsem v opačném pořadí, než zněla jeho otázka a potvrdil tak moje už jednou vyřčený rozhodnutí jet domu.

"No tak vezmem pána domu, Julinko.", řekl nahlas a zařadil čtyřku.

Takže nejen ukecanej, ale navíc i magor - řekl jsem sám sobě. Zřejmě si povídá s paní na voňavym stromku - s prsama jako medicinbály přetažený americkou vlajkou.

Ulice byly prázdný, protože ještě nebyla hodina hromadných výběhů z pátečních barů. Opuštět je bylo ještě na čase. Já už měl ale "dost" a tak bylo skoro pozdě. To se tak někdy divně sejde.

Opřel jsem hlavu o podhlavník, zavřel oči a před sebou viděl postel - hanba mi - tentokrát bez sprchy.

"Vy jste byl taky na tý vernisáži?", nedal kušně pokoj pan Tlučhuba.

Neodpověděl jsem hned, protože jsem nechtěl vypadat jako "mluvenilacnej.cz", ale neodpovědět vůbec mi taky přišlo blbý, protože to by mě matka mohla pokárat za to, že mě tak nevychovávala.

"Ne. Na vernisáži jsem dneska nebyl.", odpověděl jsem po pravdě a zároveň stručně s nadějí, že konečně pochopí.

Nepochopil.

"No já, že vypadáte jako umělec, viď, Julinko?", promluvil dročkař opět s imaginativní ženou v autě.

"Umělec?", podivil jsem se nahlas. No...to sem neměl dělat. Přijížděli jsme k semaforu s červenou /proč ve dvě ráno v Praze fungujou semafory????/ a auto zastavilo. Řidič se ke mně otočil a mlel dál: "No, ta vyholená hlava, šedivý strniště, červená bunda..."

Dál neviděl, protože jinak by mi asi řekl i to, jaký mám džíny a že na nohou mám farmářky.

"Jsem starej, plešatej, lehce opilej šedivovousej chlap. To je celý.", odpověděl jsem a zase jsem zavřel oči.

"Starej? Schválně, tipněte si, kolik je mně.", zasadil úder taxikář tomu, komu se nechtělo mluvit a s tématem, který rozhodně tématem být nemělo.

Aniž bych otevřel oči, řekl jsem "padesát".

"Přesně. Pán to trefil, viď Julinko?", auto zabočovalo na Čechův most. Zatáčka projetá rychle na klouzajícím povrchu mostu mě donutila otevřít oči.

"A vám je kolik?", jel pořád svojí a já už měl zase zavřený oči.

"Padesátdva", vyslovil jsem číslovku, která měla vzbudit respekt a zatnutí huby zvědavýho dročkaře.

"Nechtějte, abych si vyžádal občanku...", dodal vlezle.

"Taxikářům se musí ukazovat občanka? Od kdy?", ptal jsem se se zavřenejma očima.

"No to nééééééééé", rozesmál jsem taxikáře. Na chvíli se odmlčel. 
Auto vjelo do podjezdu u Křížovnickýho náměstí a klouzalo domů.

"Jo jo, za chvíli zastavíme a vyčůráme, jo?", řekl taxikář NĚKOMU v autě. 

No, mně se už chtělo, ale netušil jsem, že můj taxikář je kromě vypravěče i Sybilou, nebo že má vlastnosti čarodějnic. Jak to poznal?

"Já to vydržim, za chvíli jsme doma...", uklidnil jsem řidiče, protože už jsme jeli kolem řeky a domu to bylo fakt kousek.

"To nebylo na vás", zasmál se od srdce, "Julinka potřebuje. To já poznám."

Paní s medicinbálama se hejbala v rytmu jízdy a na čůrání fakt nevypadala. "Je to magor", řekl jsem zase sám sobě, ale už mi to bylo fuk, protože jsme míjeli Žofín a barák byl na dohled.

"Vy toho moc nenamluvíte, že jo?", rozvířila ticho v autě jen jemně doplňované hity Country rádia další otázka.

"No, ve dvě ráno toho ze mě moc nedostanete, to jste se trefil. Zastavíte mi tady před semaforama, díky.", upřesnil jsem místo, kde jsem chtěl opustit kabinu auta.

Tentokrát se na mě řidič nepodíval, přibrzdil, rozblikal parkovačky a zastavil.

"Kolik to bude?" zeptal jsem se a sevřel ještě víc vnitřní stehna, abych zahnal nucení k čurání.

"Jste moje poslední jízda, stačí, když pohladíte Julinku." oznámil krátce.

I když jsem v sobě měl pár piv a rumů, voňavej stromeček s paní Prsatou se mi fakt ve dvě ráno na nábřeží hladit nechtělo.

"Nedosáhnu na ní", vymluvil jsme se a začal jsem v kapse lovit peníze pro mého Cháróna.

"Já vám ji podám", nedal se dročkař, lehce se natočil a pravou rukou sáhnul na sedadlo vedle, ze kterého zvednul ospalýho yorkshira. "To je Julinka.", řekl a lehce rozklepanýho psíka posunul blíž ke mně.

Pohladil jsem Julinku, poděkoval za odvoz a rychle vyběh do patra a zmizel na záchodě. Doufám, že Julinka to stihla taky...