... a to tě fakt poslouchali?

Pýcha předchází držkopád. Znáte takový ty chvíle, kdy se tetelíte (jak tohle slovo vlastně vzniklo?) a v zápěti dostanete za uši?...

Jsem se tetelil.

Celou středu jsem se tetelil a měl pocit, že se na mě na ulicích všichni smějou, i kanály svejma mřížkama a svítilo slunce a já měl chut si natáhnout šortky, podkolenky až nad kolena, plátěnky a vystřelit někam na smeťák, kde jsem si jako malej kluk tak často hrál.

Taková ta absolutní dávka ze samopalu štěstí, kdy něco v hlavě gumuje všechny zdánlivý i prokazatelný problémy, protože si chce mozek užívat čistý radosti.

Takhle ledabyle jsem si užíval celej včerejšek.

Včerejšek po večeru, kdy jsem si vyklepanej jako stará automobilová kastle sednul na vysokou židli před skoro 60 lidí v kavárně a nahlas začal číst svoje příběhy...

Chvílema mi zpočátku posílaly oči do pusy uplně jiný slova, než který se do řad seřadily na papíře přede mnou. Jednou jsem se ztratil v papírech v ruce, protože jsem doma SAMOZŘEJMĚ neměl žrádlo do sešívačky a listy s textem jsem na "volno" naházel do batohu.

Bylo mi horko. Hlava se mi leskla jak psí kulky a v podpaží jsem měl doslova chodský koláče. A jazyk začal tvrdnout. Jako by vám do huby vrazili dlažební kostku.

Tak tak jsem se cejtil na podiu v kavárně přilepené u divadla Pod Palmovkou.

Jenže pode mnou seděli letití přátelé zmixovaní s úplně pro moje oči novými tvářemi.

A tak jsem ty slova pustil z huby ven a za chvíli jsem byl mokrej celej a za sebou jsem slyšel smích a pode mnou chvílema ticho.

Po letech psani jsem poprvé zažil přímý reakce těch, kterým jsem svoje slova posílal přímo do uší. Zážitek větší, než se opilej projet dvěma otočkama hlavou k zemi po horský dráze.

A tak jsem to po skoro 24 hodinách vyprávěl mámě po telefonu. 

Mlčela, já do telefonu hučel jako piliňáky a nohy se mi při tom popisování večera odlepovaly od země a já levitoval nad chodníkem a udivovalo mě, že si toho žádný kolemjdoucí nevšimnul.

"...a to tě jako fakt poslouchali?", zeptala se na férovku máma po mym par minutovym monologu.

"Jo. Poslouchali. A smáli se a chvílema prej i brečeli, jak se mi pak po čtení přiznali", zasadil jsem třešeň (nerad používám zdrobněliny) na třípatrovej dort mojí radosti.

Chvilku bylo ticho, který bez cavyků vrátilo moje chodidla zpátky na chodník.

"No jo, chlapče, lidi už nevědi co by, tak si sednou ke kafi a poslouchaj staryho dědka, kterej mele!"

A bylo.

Bylo za ušima a kanály se přestaly usmívat.

....ale pokud se fakt smáli, tak jsem tě neporodila zbytečně", dodala a začala mi vyprávět o hnusný kůrce chleba, která v hubě chutná, jakoby člověk žvejkal pneumatiku od auta.

Tak takhle to některý mámy maj. Jakmile se jejich děti začnou tetelit, daj jim správně najevo, že v každý třešničce na dortu může bejt schovaná pecka...

MOC DĚKUJU VŠEM, CO PŘIŠLI A NASTRAŽILI UŠI. UDĚLALI JSTE JEDNOMU TETELÍCÍMU SE DĚDKOVI VELKOU RADOST.