Jak já se u tý pračky naskákala..

"Maj pračky, myčky, hospodyně, hlídačky i ženský, co jim venčej psy. Maj auta a nalepovací bradavky a pořád nejsou spokojený."

Bylo takový lehce vypružený dopoledne, kdy jsem v tří minutových intervalech odpovídal mailem na zbytečné dotazy jedné workoholické produkt manažerky, psal text pro jiného klienta a pod oknem na zahradě silně řvalo něco přerozmazlenýho.

A jako by tý rychlosti a snaze vtěsnat do každé minuty pár vteřin pro všechny nebylo dost, zavolala ještě máma.

"Kdyby některý ženský přestaly blbnout a vařily polívku, udělaly by světu větší radost, než když Dalajláma sepne ruce a lehce se ukloní. To si myslim..." 

Opustil jsem všechny snahy a nechal je uletět jako hejno netopýrů.

"Ahoj, Zorino...a jsi si jistá, že voláš mně?"

"No nevolám", zasmála se svýmu omylu, "ale když už utrácím za volání, tak ať to zůstane v rodině, ne?", dodala.

"Co se děje dneska?", zeptal jsem mírně ironicky a s vůní slov, jako když vás do nosu nepřipravenýho kopne silnej nádech z lahve s octem.

"Ále..., tak sem ráno trochu počochnila zahradu a je pěkně a tak jsem si udělala kafíčko a hrábla do koše, do kterýho mi ženský z chalup sem tam hoděj nějakej časopis, kterej už přečetly. Já už to nekupuju, dyž mi to nosej, že jo?", rozpopopovídávala se máma a netopýři lítali pořád v dohledu. Sakra!

"No a co?"

Byl jsem zlý, netrpělivý, sebestředný fracek. Zpovykaný - řekla by moje máma.

"No a teď ti tu čtu nějakou zpověd manažerky z mezinárodní korporace - to je asi firma, že jo? - a vona píše o tom, jak je vyhořelá. Vyhořelá! Rozumíš tomu?"

Mlčim.

"Vyhořelá ze života. Ta je ňáká pitomá, ne? Má rodinu, má děti, vlastní dům s hospodyní a je vyhořelá???", stupňovalo se v matce cosi jí hodně cizího, neuchopitelného a rvala se s tím navztekaně jako malá holka, který se při háčkování zašmodrchá bavlnka.

"No, sou takový. Bych moh vyprávět...", reagoval jsem tak, jak se mi huba otvírala.

"Ty vole, tak jim řekni, až je potkáš, ať se sebou něco dělaj. Ať vyměněj automatickou pračku za tu s tím bílým porcelánovym šnekem, ať do tý pračky naházej několik dětskejch punčocháčů, nechaj v pračce vohřát vodu a pračku spustěj. To ti garantuju, že po vyhoření nebude ani památky!", hudrala a hudrala, ale asi jí hlavou - jako okvětní lístky z polního rmenu - polítávaly vzpomínky na její "kdysi".

"Ty bys měla bejt kouč.", řekl jsem jenom.

"To by, hochu, ty vyhořelý ženský koukaly! Nejdřív by musely dlaněma v tý horký vodě rozdrobit prášek na praní, protože do vody z krabice padal v tvrdejch koulích. A nejlíp se rozpouštěl právě stisknutím v dlani s rukama ponořenejma do vařící vody. Svině! Jak já se u tý pračky naskákala..."

To už jsem se smál nahlas a netopýři vzali na chvíli draka...

"Jen se směj.", smála se už taky, "...a když bylo dopráno, zdaleka nebylo vyhráno. Hadicí sem do kýble z pračky nalejvala vodu a tu lila do hajzlu, protože do vany nebo do umyvadla se "u nás nesmělo". Takže sem ty kýbly tahala z koupelny přes kuchyň a předsíň až na záchod. Co já se nanosila kýblů..."

Parchántek na zahradě přestal řvát a bylo ticho. Až na mámu.

"A pak přišlo to nejstrašnější. Odmotat ty punčocháče ze šneku na dně pračky - byly horký jako svině! - a vytáhnout je z pračky a pak si sednout na kraj vany a všechny ty zkurvený nohavice od sebe centimetr po centimetru rozmotat. Mohla sem já bejt někdy vyhořelá, ty vole?"

A pak jsem se musel dosmát a máma mi zatím vyprávěla o vteřinách a minutách jejího žití, který bych přál každýmu kolem mě...