Dušičkové drama u nás na vsi

Ráno zjistíte, že nemáte mlíko. Tak se seberete, dorazíte do vesnickýho kvelbu a díky tomu, že ho vede paní Vietnamská, dostanete lekci. Vietnamštiny...

V krámě bůhvíproč zhasnuto, krabici mlíka držim v ruce, Stella venku přitištěná na dveře od kvelbu - protože mrholí a já ve frontě, na jejímž začátku stojí u kasy asi tak moje vrstevnice (nebo-li mladá holka...) a paní Vietnamská u kasy pláče.

Takže pláče nebe, oči má stejně jako srst zvlhlý i Stella venku, a co se děje v očích lidí v řadě přede mnou nevím, protože jsou všichni geneticky absolutně v pořádku. Vidím jen jejich vlasy. 

A já se těšim, až si doma k chlebu s máslem a medem udělám kakao a začnu pracovat na nový zakázce.

Jenže...fronta se nehýbá a paní Vietnamská nejen že pláče, ale začíná se přes pult naklánět k mé vrstevnici, jejími rty se ven vykrádají první hlasitější vzlyky a k dlani utěšovatelky (mé vrstevnice) začíná naklánět hlavu, aby byla pohlazena.

A tak sjíždím titulky lajf stajl magazínu za desetikačku, co jsou vyřazeny jeden vedle druhýho v hnusnym drátěnym stojanu v našem vesnickém gastro chrámu. Zagorka odkryla krutou pravdu (asi o tom plastickym chirurgovi, kterej z ní udělala Jokera), někdo žil v bytě rok s mrtvolou (asi nějakej parazitolog), Lucka V. zoufale prchá od manžela (asi taky začala běhat a sdílet na facebook pomoci aplikace Běhna všechny své zdolané kilometry) a někdo na někoho po třiceti letech vztáhnul ruku. Když jsem dorazil k časopisu Prima Vychytávky na titulce s Láďou Hruškou, musel jsem se přidržet regálu, aby mě to všechno nezklátilo. Paní Vietnamská v tu chvíli už regulérně plakala.

Vrstevnice hladila paní Vietnamskou po obličeji a vtírala jí její vlastní slzy do pleti na tvářích. 

"Nebojte se, to nebude dlouho trvat.", zaslechl jsem skoro na konci fronty. Za mě se postavili dva puberťáci s chipsama a kolou k snídani a pustili si NAHLAS ve frontě nějakou muziku z mobilu.

Situace se stávala vteřinu od vteřiny obskurnější. 

Stella nasraně mokla venku před kvelbem, fronta u kasy soucitně mlčela - protože plakala paní pokladní, vrstevnice brečící Vietnamku hladila, "ooooo, I gonna fuck you" mi lezlo do uší z mobilu kluků za mnou a mlíko v krabici, který jsem držel v ruce, mělo díky záseku na kase už docela slušnou teplotu - jen do něj nasypat kakao. 

"On není.", řekla nahlas paní Vietnamská a mě polila hrůza, protože On (zřejmě její vietnamský parťák, který umí salám nakrájet na dokonale průhledný kolečka) zřejmě umřel. A na Dušičky. Ta symbolika!

"Ooooo, I gonna fuck you right now", přidali chlapci za mnou své sborové nápěvy a doprovodili tak leadera kapely, která z mobilu mydlila tenhle poeticko dušičkový ranní song.

Fronta se pod vlivem sdělení "on není" nervózně zavlnila a někteří ve frontě se začali dívat na hodinky, protože autobus spojující naše hnízdo poklidu a porozumění s tepající metropolí odjížděl z návsi, od sošky svatého Prokopa, fakt za pár minut.

"On byl a není a špatný, hodně špatný. Já vím. Ale nemůže." a plakala dál a smrkala do kapesníku, který vytáhla z kapsy zástěry.

K vrstevnici se přidala další holka z fronty, opět cca moje vrstevnice a taky paní Vietnamskou začala hladit a že kasa byla skoro studená bylo všem jedno, protože "on odešel. Hodně špatný. Já vím." 

A co víc: "Ale nemůže!!!"

"Prosim vás, kdo odešel a proč nemůže paní obsluhovat?", zeptal jsem se zřejmě dost netaktně, ale měl jsem k tomu své důvody. 

Jednak jsem se bál, že mi Stella prostydne, pak mě už celkem nebavila písnička o tom, co všechno by chtěl zpěvák dělat právě teď, ale hlavně mlíko držené už dlouho v dlaních dostalo teplotu hrozící překypěním jeho obsahu v krabici.

"No jo, chlap!!!.... Nevidíte, že je pani psychicky na dně?", zeptala se mě neurvale ženská, o který jsem si dosud myslel, že je to moje vrstevnice. Okamžitě jsem své hodnocení změnil na feministickou uzurpátorku a takové moje vrstevnice nikdy nebyly a nejsou!

"No to vidim. I jako chlap. Ale rád bych si jen koupil mlíko a pak vás plně nechal moderovat seanci, která právě probíhá.", odpověděl jsem ve stejném gardu, ve kterém se mi dostalo vysvětlení, že mám mlčet, držet mlíko, poslouchat debilní písničku a čekat, až se paní Vietnamská dostane zpátky do normálu.

"Jedna mlíko. Ano?", podívala se na mě skrz slzavý oči paní Vietnamská a natáhla nudle zpátky do nosu jako malá holka.

"No, jedno mlíko a půjdu.", usmál jsem se na ní.

"Ale on není.", spustila zase svoji mantru drobná žena někde z daleké Asie ve vsi kousek od Lidic.

"A bude?", nečekal jsem s otázkou, i když jsem vlastně vůbec netušil, kdo neni a kdo bude...

"Ano", posmrkla paní Vietnamská, "on bude neví kdy."

Hurá, neumřel - řekl jsem si potichu a málem jsem se neslyšel, protože kluci v diskotéce za mnou už nevydrželi a otevřeli pytlík s chipsama a začali je pojídat.

"A mlíko teď můžu?", ptal jsem se dál a postoupil ke kase, protože několik zoufalých lidí ve frontě své nákupy odložilo a poklusem mířilo k soše svatého Prokopa.

"Mlíko můžu. Máš peníze?", přitakala paní prodavačka a já se blížil k vysněnému - nákupu jedné krabice mléka.

"Vás neznám. Že vy ste tu novej?", zkoumavě si mě prohlížela paní Utěšovatelka, když jsem z kapsy mikiny lovil drobný mince, abych zaplatil přesně a nemusel čekat na vrácení.

Dívala se na mě jako na koně, kterej se vyválel v močůvce, má kratší nohu, shnilý zuby, jen jedno ucho a stojí uprostřed jejího vypíglovanýho obejváku.

"Ano, jsem tu novej. Teprve od léta.", přiznal jsem.

"On hodný.", řekla paní Vietnamská.

"No vidíte - já hodný.", pousmál jsem se nejdřív na prodavačku a pak na její Utěšovatelku.

"No to nevim.", kontrovala Utěšovatelka bez uzradění a lehce, ostentativně ode mě ukročila.

"Devatenáct", řekla nečesky měkce, ale skoro bez přízvuku paní Vietnamská.

Podal jsem jí dvacku a řekl: "To je dobrý."

"Děkuje.", odpověděla mi krámská, ale mně to nedalo: Prosim vás, kdo neni?

"No neni proud!", zahučela mi do hlavy vedle stojící vrstevnice. "Kdyby byl, myslíte, že bysme tu stáli jako vovce?

Dušičky startují...