Vy chlapi jste moc cimprlich

"Dyť je vás tam jak psů, von se nemůže s každym mazlit." Slovo mazlit nebylo v souvislosti s vyšetřením prostaty zrovna vhodně zvolené...

Některé situace v životě nejsou zrovna fanfárami k jeho oslavě.

Dojíst studenou čočkovou kejdu ve školní jídelně je úkolem pro opravdové hrdiny. Přežít transatlantický let v ekonomy třídě v těsné blízkosti sto třiceti kilového spolucestujícího je silně diskriminační a donášet svetry po starší sestřenici (když jste kluk) je nadmíru potupné.

Všechny tyto a další ústrky v životě muže ale prohrávají na celé čáře ve chvíli, když se má chlap svlíknout do naha před cizím chlapem, vystrčit na něj zadek a čekat, až tuhle navýsost privátní část těla prozkoumá jeho gelem napatlaný prst chráněný gumovou rukavicí.

A s kym jinym si o téhle štrapáci promluvit než s tou, která zná vaše tělo od a do zet.

"No bóže, tak ti někdo strčí do zadku prst. Ty děláš, jako by tě posílali nahýho do Gulagu. To bys teprve čuměl.", vyhodnotila okolnosti vyšetření prostaty konečníkem pragmaticky matka. "Vy chlapi jste moc cimprlich. Nad pivem jste mistři světa, ale jak má dojít k prozkoumání vašeho těla v místech kolem trenek, tak jste vyděšený jako dítě, kterýmu utek Večerníček."

Často přemýšlím o tom, co matka v posledních letech čte a o čem přemýšlí, když dokáže z pusy vypustit podobná přirovnání...

"No..., uznej sama, že není zrovna standardní, když stojíš svázanej shrnutejma kalhotama a trenkama u kotníků v předklonu a čekáš, když ti chlap stojící za tebou do zadku vrazí ukazováček. Kdyby aspoň malíček...", snažil jsem se matce vysvětlit, že jde o propojení dvou hnusných skutečností v jeden okamžik - potupný předklon a u mužů specialistů často silný a dlouhý ukazováček.

"Dyť ho napatlá gelem. To ani nemůžeš cejtit.", komentovala matka moje důvody se závěrečným přidáním esa, vytaženého přímo z ..., "chtěla bych vás vidět rodit! Ukazováček? Pch!"

"Jak můžeš porovnávat chlapa s prstem jinýho chlapa v jeho zadku s porodem? To by mě fakt zajímalo."

"Jednoduše. Oba, mámy i doktorové, dávají v takovým případě život - to ti nedošlo?", zeptala se překvapeně matka.

"U matek to tak je. Ale jak dává život někdo, kdo rajtuje ukazováčkem v chlapskym zadku, to fakt nechápu."

"Ty si fakt blbej. Díky prstu tam, kde v danou chvíli chvíli je, může doktor přece přijít na to, jestli je všechno v cajku, nebo jestli tě má rovnou kuchnout, abys nezaklepal papučema zbytečně brzo, ne?" vysvětlila svojí teorii o dávání života máma.

Zlatá čočková kejda i růžový svetry s bambulkama po prsaté sestřenici.

"Nejde jen o fyzickou bolest, ale i o narušení dušení rovnováhy v životě dospělýho chlapa.", podotknul jsem.

"Jaký narušení rovnováhy? Co to meleš? Jako že se po výkonu stáhneš do sebe a začneš se chovat jako autista?", odrovnala mě dalšími dotazy. "Dyť je to doktor. Ten nikde nesmí vyprávět, jakou máš prdel a jak se při tom choval."

"Jak jsem se při tom choval?", ne dotaz za dotazem, ale rána za ranou! Tak mi to připadalo.

"No, choval. Někde jsem četla, že až při vyšetření prostaty některý chlapi přijdou na to, že mají další sexuálně stimulující místo na svym těle."

Už dlouho matce říkám, že číst tituly s názvem "Moje chvilka u kafíčka" nebo "Můj šťastný život" není v některých okamžicích zrovna vhodné.

"To jako, že by se mi to mohlo zalíbit? Neděs mě!"

"Kdo ví...", zavěštila si máma jen tak hala bala.

Chvilku jsem si v palici rovnal myšlenky.

"Takže se může stát, že se mi vyšetřování tak zalíbí, že budu k doktorovi docházet pod záminkou vyšetření prostaty každýho desátýho v měsíci?"

"No..., pokud to bude nutný, budeš tam, hochu muset docházet a pokud ti to navíc udělá dobře, proč bys nešel. To je jako s pedikůrou - v některejch případech se lidem může eklovat vystavit pedikérce jejich zhuntovaný chodidla, ale ta úleva pak..."

Vyšetření prostaty je teda vlastně stejný, jako si nechat ošetřit nohy pedikérkou. Jen...pedikérka svoje prsty při pracovním výkonu nestrká tam, kde by se vám to mohlo zalíbit...