Mluví ženy sem tam s vlastními ňadry?

Ponoukáni okolnostmi, okolím a svojí vlastní představivostí, můžete realitě odolávat poměrně dlouho. Pokud vám téměř nehrábne...

"Vona fakt chodí do divadla. Chápeš to? Do divadla!", zaslechl jsem z dvousedadla linkovýho autobusu přímo proti mě.

V sedě vedle sebe mířil do Prahy z Kladna pár, kterej zcela určitě nevynechá ani jeden topstármagacin, v Elle listuje víc než v učebnicích, vyzná se ve všech stylech a trendech, ale divadlo zná jen jako slovo.

Vytáh jsem z tašky lidovky, rozložil si je na klíně, na nos nasadil brejle, ale ... nečet jsem. Připravil jsem si tak mimikry pro jízdu do cíle a cílenej odposlech...

"No, když na to má nervy.", přímo zabasoval hlasem Šaljapina kluk sedící vedle vyštramanděný holky a prstem na zapařené okno autobusu nakrelil jednim tahem logo kapely Tři sestry. I ty pověstné chloupky kolem kosočtverce dodělal... 

"...a to je co?", jako popuzeně hodila holka očima ke kresbě na zamlženém okně a čekala.

Plný netrpělivosti jsem čekal na odpověď s ní.

"To je ta tvoje.", zamachroval Šaljapin opět hlubokým hlasem a bříškem prstu ke kosočtverci dokreslil další chloupek.

"Si blbej.", odpověděla dívenka našňořená jako by jela na týden módy v New Yorku, ale z výrazu její tváře bylo i skrytým pozorováním možné zahlédnout v obličeji radost z toho, jak si jí její milý váží a jak dobře ji zná!

"Já chodim do divadla jen se školou. Nejsem kráva. Co bych se tam asi dozvěděla? Že nějaká stará tlustá ženská máváním rukama objevila Prahu? Nebo že se jiná ženská otráví v hrobce kvůli klukovi? V hrobce?!! To bych nedala.", pouštěla ze sebe a přitom si přes bundu zcela nepokrytě hladila prsa a říkala: "Klid, Chloe, už tam budeme."

Některé ženy, napadlo mě, možná dávají svým ňadrům jména a mluví s nimi. Trošku mě zmátlo, že holka opakovala pouze jedno jméno, i když pod bundou prokazatelně schovávala ňadra dvě. 

Jsem ale jen obyčejnej chlap a nemusím všemu rozumět.

Z titulky lidovek rozložených na mém klíně na mě koukala Madonna, která se spojila s dalšíma lidma v Pochodu žen v den inaugurace pana Trumpa a mě napadlo, jestli i ona svoje kozy nějak pojmenovala. "Šibalky" třeba...?...

"Já taky nevim, co lidi na divadle viděj. Normální příběhy, kvůli kterejm musim do obleku. Má Chloe pořád ještě sračku?", spoutal k sobě v několika souvětích nesnášenlivost k divadlu a péči o Chloe chlapec kreslíř.

Jeho dotaz na střevní potíže té, kterou dívka ještě pořád hladila přes bundu, mě totálně rozhodil. Ještě víc jsem ale zkoprněl, když děvče položilo ruku dosud hladící její hrudník na stehno ilustrátora a prso pojmenované jako Chloe nezůstávalo v klidu. Hejbalo se. Jako by se uvelebovalo pod peřovou bundičkou a hledalo si svoje klidné místečko.

"Už je to dobrý. Naposled mě posrala v sobotu. Sem jí česala a ona jak je nervák z česání, tak jí musím mít v náručí no a stejně mně posrala celej rukáv.", mluvila klidně a plně informativně pusa dívky mířící s Chloe na newyorský týden módy v linkovym kladenskym autobusu.

"Tý jo! Neměla jsi na sobě, doufám, tu novou mikinu?", lehce zpanikařil chlapec.

Na listu otočené stránky novin na mě po Madonně koukal Trump, zatím co já si živě představoval, jak ta holka - sedící proti mě - doma češe svoji zřejmě chlupatou Chloe, která je nerves z česání do té míry, že přestává ovladat svěrač. Prostě den jak vymalovanej!

"To bych jí snad zabila. Viď, Chloinko?" a ruka samičky přejela zpět ze stehna kreslíře na hrudník a Chloinka dostala, co potřebovala. Pěkné poňuchňání a nebál bych se napsat, že i nějakej kousíček reiki.

"Tak jí nacpi granulema.", spustil rádcovsky chlapec, "vona se i trochu zvětší, ztvrdne a bude lepší do ruky."

Autobus vjel na kruhový objezd u letiště. Jako by toho všeho točení nebylo dost. Moje fantazie narážela v ostrých rifech do reálné skutečnosti mého okolí. Mám se zastřelit, abych tohle všechno normálně pochopil? - napadlo mě. Nebo mám čekat na rozuzlení celého toho freaky show přede mnou a modlit se, aby pár nevystoupil z linkovýho busu příliš brzy?

"Mě baví jak je měkká, právě. A chlupaťoučká. A jemnoučká. Viď, Chloinko..?" a dlaň jezdící po hrudníku opět nabrala bůhví z čeho energii a masírovala Chloinku pod bundou co to šlo. A Cholince to náramně pasovalo. Nešlo si nevšimnout.

"Sáhni si.", rozepnula zip, ale jen tak na zatím malou ještě ne chlapskou dlaň... a dodala: "No." a pohled očí jasně naznačil, k čemu má dojít.

A pak, tak lehce, jako když v prosluněný červencový ráno přijdete k oknu do zahrady, vjela dlaň kluka kreslíře pod tu bundičku směrem k Cholince.

Z kosočtverce vyvedeného na zamlženém skle stékaly dolů díky gravitaci proužky vody, které nevědomky a téměř minimalisticky dokreslovaly kosočtverci další a další chloupky.

"Je malá.", zazněl opět hlas pana Šaljapina.

Lidovky už byly otočeny na poslední stránku. Jejich obsah jsem ale totálně minul.

"Je malá. Je to moje malá ňuňuňu. Viď ty moje prdelko..." a pod bundu vjela její dlaň a dávala Chloince co proto. 

Nejhorší, co vás na cestách může potkat, jsou jednak neovladatelné nevychovaní partachantové na vedlejším sedadle v economy class (kor při transatlantickym letu!!!) a hned v závěsu za nima ženský, co roztomile šišlaj.

"...vona je taková malinká myška, viď? A co to je? A co to je? Drápeček....majinkej djápeček....!!!"

Pomoooooooooooc. Chloinka má i djápeček! Jestli jsem si do té chvíle myslel, že jsem se stal účastníkem freaky show reality, opravdu jsem se bál pomýšlet na to, co bude následovat.

Voda stékající z loga Tří sester přestala na kosočtverci dokreslovat chloupky. V této fázi šlo již o regulérní délku vlasů Nšoči. 

"Tak jí vyndej. Už jí musí bejt horko. Je tam celou dobu.", spustil Šaljapin další ze svých rad.

"Myslíš? Víš jak se bojí. Mi vyklouzne z rukou, svině, a už jí nechytim. Viď, že se bojíš? Fuj ven. Fuj ven. Ne ne, Chloinka zůstane tam kde je. Nemuší še bát. Nemušííí..."

Doprdeleprácetojecesta! Že jsou některý lidi super magoři vim už dávno. A mám takový lidi rád, protože je při jejich rozletech neomezují žádná klasicky zavedená pravidla a standardy. Letěj tam, kam je táhne srdce a nám všem na zemi stojícím ukazujou, co všechno je možný.

Ale TO sedící přede mnou nebylo jedním z příkladů magorů, který mě inspirujou a nechávaj na mejch vošuntělejch křídlech sem tam dorůst nějaký to brčko.

Na dosah mně sedělo stvoření, který si povídalo se svým pojmenovaným prsem, masírovalo ho přes bundu a vyprávělo o tom, co všechno spolu zažili.

A Chloinka, dosud pod bundou, pod palbou všech těch doteků a masáží a reiki a příběhů o ní, lehce pískla. Jako když Stella skousne pískací balónek (naštěstí to udělala asi 3x v životě a pokaždý takovej míček z hnusem pustila z mordy - díky Bože za tu přízeň). Bylo to jen lehounké upísknutí.

Chloinka umí k tomu všemu zatím zjištěnému ještě pískat. Blížili jsme se k Veleslavínu a zip u bundy naproti mně sedící holky se rozjel. Zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz........

Chloinka vystrčila z bundy ven nejdřív kulatej čumáček černej jak pendrek a hned na to se pod ním objevily dva dlouhé zahnuté bílé zuby. Něco jako mamutí kly, kdyby je někdo bych schopen přeformovat do stylu bonsaje.

Ulevilo se mi.

"No podívej. Koukni še. Ty zlatíčko roztomiloučký. Lásečko moje. Ty..ty...ty...pusinko. Jedeme autobusem a už tam budeme." a zase zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz a Chloinka morčátko zase zmizela.

... a autobus zatočil z hlavní na konečnou a řidič otevřel dveře. Zaplať pánbu, napadlo mě. K čemu všemu by asi došlo, kdybych jel s Chloinkou, holkou z fashion weeku a Šaljapinem ještě třeba dvacet minut.

p.s. Jak dopadla spontánní kresba loga Tří sester nevim.