Sestra přetavená

Všechna lidská trápení, co se jich jen na světě motá, dojdou naplnění díky milosrdenství, coca cole, kafi a veltlínu.

Je normální, že v baru potkáte flamendry, holky z rohu, vykravatovaný chlapíky z byznysu a někdy i sami sebe. Bar je místem hříchů, pelechem neřesti a přijímání čehokoliv jiného, než svatého.

K modlení dochází v baru jen ve výjimečných případech, kříž pověšený na zdi neuvidíte, jak je rok dlouhý a nekřesťansky drahá voda v karafách není svěcená ani náhodou.

Zalezl jsem včera odpoledne do jednoho takového semeniště hříchů, abych namísto několika "zdrávasů" dal jedno obyčejný kafe a k němu sklenici vody.

Bar byl plný tak akorát. Ticho jako v kostele se nekonalo, potetovaný barový farář za svým oltářem nelistoval v bibli a namísto odpustkových oplatek se na baru povalovaly misky s burákama.

A právě do takových míst posílá spasitel svoje služebnice, které převlečeny do trendy černé a bílé pomáhají potřebným dobrým slovem a jasným skutkem.

A tak, mezi nás každodenní hříšníky, vstoupila včera odpoledne do baru jeptiška. Krásná, skoro jako z reklamy na první přijímání a dokonale vyladěná v oblečení, jehož barevné složení zřejmě určil neměnný trend Vatican Fashion Weeku.

"Zlatíčko, dvojku veltlínu a jemně perlivou vodu, jo?", pronesla první slova motlitby směrem k potetovanému barmanovi, který na jeptišku spiklenecky mrknul a někde zezadu svého oltáře vytáhl na světlo boží lahev vína (zřejmě před chvílí ještě vody...). Část jejího obsahu - jako svátost doručenou samým Ježíškem - nalil do vyleštěné sklenice na nožce křehké jako pochybnosti věřících.

Jeptiška si sedla k vedlejšímu stolku, hrábla pod mundúr a z pod něj vytáhla krabičku cigaret, zapalovač a mobil. Svět se mění...

Nemeškala, zapálila si cigaretu, vymačkala na mobilu nějaké spojení, vyfoukla kouř a dala si z před ní postavené sklenice první lok vína.

"No, tak už jsem tady, ale pospěš, nemám moc času.", předala do mobilu informaci a dodala: "Jo, dole v baru pod tvojí kanceláří.", mobil položila na stolek a posledním článkem ukazováčku na pravé ruce projela pod okrajem bílé vystužené plachetky usazené pevně na její hlavě a rámující její půvabný obličej.

"Zlatíčko,", zamávala jeptiška na barmana stojícího za oltářem a na prsou se jí zleva doprava rozhoupal dřevěný krucifix, "nemáš trochu ledu do toho vína?, horko tu máte jako v pekle...", požádala o vodu tentokrát proměněnou v led, opřela se o opěradlo židle, dala si nohu přes nohu a vyfoukla ze sebe dým stejně vyzývavě, jako ho z pusy pouštěj holky z rohu. 

"Ahoj, Anežko." pozdravila jeptišku ta, která přišla do baru, políbila Anežku na plachetku, přisedla si k ní a směrem k oltáři v rychlosti objednala colu a kafe.

"Pán s tebou.", odpověděla jeptiška a zapálila si další cigaretu.

Kafe s colou přistálo na stolku hned vedle dvojky veltlínu.

"Dovolíte, sestro...", pronesl barman a upozornil standardním naznačením, aby z popelníku na stole zmizela zaparkovaná hořící cigareta a mohlo dojít k výměně popelníku za nový, nebesky čistý.

"To seš hodná, že sis na mě udělala čas.", řekla nejeptiška a do hrnku s kávou nalila horké mléko z konvičky ve tvaru krávy. "Chápeš to?", držela konvičku před očima a lehce jí ve vzduchu pohybovala.

"Stvoření boží.", poznamenala pokorně jeptiška a napila se veltlínu. "Tak povídej.", řekla, když další lok slisovaných a zkvašených hroznů projel jejím hrdlem.

"Mám jí nechat uspat, nebo jí mám dát ještě šanci? Nedokážu se rozhodnout a každej mi radí něco jinýho.", řekla Nejeptišková zoufale, jako když vám v hrnku na plotně vzkypí a přeteče ohřívané mléko.

"To máš těžký, Vendulko,", pozvolna spustila jeptiška, "život jsi jí nedala a tak vlastně nemáš právo jí ho ani vzít.".

Nic jiného jsem jako odpověď na tohle téma od jeptišky nečekal.

"A co zmírnění utrpení, to ti nic neřiká?", zeptala se Nejeptišková stejně, jako bych se zeptal já. 

Kafe v hrnku mi chladlo, ale diskuze u vedlejšího stolu hřála a z rádia do místa pochopení a smíření vtrhla melodie neandělsky znějícího Daniela Landy.

"Ano. Každé utrpení má svůj vývoj a svoje řešení. Oko boží dohlíží na celý náš svět a ruka boží napravuje hříchy nás, smrtelníků. Ne my, ale jen ON může všechy spasit.", dořekla a aniž by se pokřižovala, lokla zlatavého veltlínu.

"Přestaň už s těma poučkama a řekni: utratit, nebo ještě nechat žít?"

"Sestro", položila dlaň jeptiška na stolku ležící ruce kamarádky, "dej si doma láhev vína, rozluč se s ní a odvez ji uspat. To ti radim já, abatyše Anežka."

O dalším už nebytí nějakého zvířete bylo rozhodnuto. Jeptiška by přece nedala souhlas k eutanázii člověka...

"A usměj se, holka.", poplácala abatyše Anežka kamarádku po ramenou, naklonila se k ní a dala jí pusu na tvář. "Já už budu muset zase na plac. Zlatíčko, zaplatim ten veltlín.", zamávala směrem k oltáři.

"Nech to. To je na mě a díky. Večer ve fitku?", poplácala po zadku Vendulka Anežku. Anežku, co byla v ten den jeptiškou a musela bejt za chvíli na place, aby mohla rozdat další rozhřešení.

"Tak dík a čau", řekla jeptiška a sutana se jí při odchodu z baru lascivně otírala o její stehna a lejtka. 

Všechna lidská trápení, co se jich jen na světě motá, dojdou naplnění díky milosrdenství, coca cole, kafi a lahvi veltlínu těsně před spánkem, ze kterého se neprobouzí...