... a tys měl snad někdy v hubě mokrej hajzlpapír?

Často se stává, že chceme ohromit druhé nějakým ne zrovna standardním výkonem. Počítat ale s tím, že budeme považováni za hrdiny, nebo dokonce opěvováni....

Zorina se ozvala. Zavolala ve chvíli, kdy jsem zrovna seděl na záchodě a tak mi bylo žinantní její slova přijmout. No, vlastně..., žinantní mi to nebylo, ale podle ozvěny vždycky poznáte, že ten druhej zrovna trůní, že jo? A maminkám se lhát nemá, tak sem to prostě nevzal a zavolal až po spláchnutí.

"Co se děje?", vyhrkla na mě tři slova jako vystřelený z kulometu.

"Co by se mělo dít?", netuším.

"No žes to nevzal, když jsem volala?"

"Chtěl jsem ti ušetřit kredit, proto volám teď já.", chtěl jsem bejt za hodnýho.

"Že tys byl na hajzlíku...", laškuje se mnou a mými už vykonanými potřebami máma.

"Byl jsem se cvrčkama.". Pokus bejt za hodnýho nevyšel, zkusím tedy ohromit divnou odpovědí. 

Divnou odpovědí pro kohokoliv jinýho. Ne pro moji mámu.

"Jé, tak to je fajnový. Já venčím srnky a ty cvrčky?", zahlaholila Zorina a radovala se jako papírovej drak, kterej  na podzim poprvé vyletí nad posekaný pole a mrská vocasem zleva doprava.

"Vyvenčil jsem je do mísy, mami....", upřesnil jsem.

"Aha. Já myslela, že je to nějaká nová hra a vona zatím poprava. Proč jsi ho neplác pantoflí? A jak se k vám domu vůbec cvrčci dostali, prosim tě?"

"Břichem.", odpovím jednoslovně.

"To neni možný. Kdybys řek´ tasemnice, tak to pochopim. Ale cvrček?"

Chvíli ticho a pak ..... "A neřikej, žes to žral, prosim tě!"

Musim přiznat barvu.

"Když si lidi bělej kůži kolem análu, proč bych nemoh jíst cvrčky, Zorino?"

"Ty se i bělíš? PROBOHA!", skoro zakřičela máma.

"Ne. Zatím jen žeru cvrčky.", zklidnil jsem atmosféru mezi námi.

"A proč? To si na tom tak blbě? Počkej. Vono je to prej hrozně drahý, sem četla.", jela Zorina jako dráha, protože i přes znatelný odpor ji tohle téma přece jen zajímalo.

"Já nevim, za kolik je deset deka cvrčků. Já byl pozvanej."

"A do prdele! To už nastala doba, kdy lidi zvou kamarády ne na maso, ale na brouky? Zaplaťpánbu, že už sem tak stará a nedožiju se toho, na co budou zvát přátelé za dvacet let. A kolik teda stojej?"

Matka je důkladná. Kór v otázce financí. To jsem po ní, bohužel, nezdědil...

"Já nevím. Pozvala nás sousedka a ta je kupuje svýmu chameleonovi....", nedomluvil jsem.

"...aha, takže ne pozvání na večeři, ale dojídání zbytků po chameleónovi - no, chlapče, ty to vedeš, ti povim. Nechceš radši přijet na koprovku?"

"Tu děláme dneska. S vejcem. Po masitym něco vege. Dyť to znáš - čteš přece noviny, Zorinko."

"No to čtu, ale neřídím se jima."

"Proč to řikáš?", ptám se oprávněně.

"Protože tebe asi nějak noviny zblby, když žereš cvrčky. A jak je udělala?", zvědavost, jak už víte, je další z dobrých vlastností mé matky.

"S hermelínem.", odpovím po pravdě.

"No brrrr. Jako že udělala hermelínovou pomazánku se cvrčkama? Ta ženská žije sama, nebo má manžela?"

"Mami", dávám diskuzi důstojnější ráz, "nakrájela hermelín na malý dílky a na každej položila jednoho na pánvi a česneku opečenýho cvrčka.", opět jsem nestačil domluvit.

"...co už nechtěl chameleón, že jo, páč má cvrčků plný zuby?"

"Jo. Přesně tak. A byli dva dny vyhladovělí, aby nebyli uvnitř zanešený.", podal jsem další informaci.

"Kdo? Ty mě děsíš čím dál víc."

"No ty cvrčci, mami, těm nedala dva dny žrát."

"To je jako před operací, viď?", zaskočí mě máma uhnutím od ekl tématu pojídání cvrčků do praxe čištění těla - buď před operací, nebo před sežráním.

"A tys to fakt sněd?", opakuje Zorina znovu, protože si myslí, že kecám.

"Fakt jsem jednoho, Zorino, sněd. Chtěl jsem to ochutnat."

"No a?". Zorina je netrpělivá.

"No, jako když po patře jazykem rozetřeš mokrej papír.", popsal jsem pocity, který jsem měl v puse při zpracovávání mého prvního cvrčka v životě.

"To byl ten hermelín...", nenechá mě máma vyhrát.

"Ten sem nežral. Ten znám. Dal sem si jen toho cvrčka, kterýho jsem z hermelínu stáhnul.", upřesňuju.

"A voni nekřupou? Já slyšela, že křupou a chutnaj jako voříšky."

"Tak to sem měl asi blbýho cvrčka. Chutnal nijak a konzistence jako mokrej hajzlpapír - to je přesnější."

"...a prosim tě...tys měl snad někdy v hubě mokrej hajzlpapír, že to tak dobře víš...?!

Pravda, mnou zvolený příměr neměl šanci na úspěch.

"No neměl, ale mám pocit, že musí chutnat stejně tak, jako ty udělaný cvrčci na hermelínu."

"Takže žádnej šlágr, co?", finalizovala svoje otázky k pojídání cvrčků máma.

"Ne, Zorino, žádná vášeň se nekonala. Nic.", řekl jsem po pravdě.

"Tak já se na ty kobylky taky vykašlu.", zahlaholila máma.

"Jaký kobylky?, chci vědět.

"Sem to taky chtěl prubnout, ale pro cvrčky s mym duchodem do zverimexu jezdit nebudu, a máme tu plno lučních kobylek, tak sem si řikala..."

"Zoránku, let it be a strč do trouby bůček. Radim ti dobře.", pochlácholim matku a zbavuju se tak obavy, že by si při lovu lučních kobylek mohla zlomit nohu v krčku.

"Viď. Pěkně pašíka a knedlíček. Cvrčci ať si cvrkaj a prcci ať si ..... Čau." a položila telefon.

A takový to mohlo bejt zajímavý téma na rozhovor - první snědenej cvrček v životě.