Andělské alelujá, svářečský brejle a stříhající uši beránka Božího

... a pak se ta malá žena odrazila od podlahy v kostele, zadržela dech a skočila do hluboké kapsy mého kabátu...

V době adventní, kterou tolik nemusím a všichni to o mně vědí, se přece jen dějou výjimečnosti.

Večerně černý nebe si sedlo na naší vesnici. Přikrylo ji do nedohledna a rozkročilo se nad ní jako obr Koloděj.

Kostel sám vypadal jako velryba zapomenutá ve středních Čechách a světlo z jeho dveří vtahovalo ty, kteří v černočernu ztratili směr. Věřící, nevěřící, ochotné i vzdorné, pomalé i rychle stárnoucí. 

Byl jsem mezi nima. Zamotanej do všeho, co odhání chlad a s trochou času si sednout a prohlížet všechny ty svaté na zdích a nesvaté usazené v dřevěných lavicích.

Nebylo nás zrovna moc, ale pár rukou, uší, nohou a zimou přivíraných očí se sešlo. 

Usadil jsem se až skoro do poslední lavice, ve které seděla malá holka. Ze zadu vypadala jako holka, ale když jsem si přisednul, pohledem z boku jsem přišel na svůj omyl.

Malá paní, ze zádíčkama školačky a krátkejma nohama, který se volně houpaly v luftu, měla sepjaté ruce a atmosférou kolem nás do ticha otvírající se pusu.  Poctivej vlněnej kabátek měla pod krkem zapnutej na velkej žlutej knoflík, kterej v tom prosincovym večeru vypadal jako malá slunečnice. A zářil! Zářil jako zlatem pomalovaný beránek Boží, který s nožkama pod sebou trůnil uprostřed vesnického oltáře.

Všude bylo jen šeptavo, nahlas nikdo nemluvil. Lidé se k sobě v nepravidelných intervalech nakláněli a pusy jedněch malovaly skrytá slova do uší druhejch.

Malá paní vedle mě v jednu chvíli sáhla do velké kapsy kabátku se žlutým knoflíkem pod krkem a vytáhla z něj takový ty brejle, co maj na nose svářeči - aby jim nevlítly jiskry do očí. A tyhle brejle si ta Droběnka natáhla přes hlavu, pohodlně je usadila na malym obličeji a ruce opět sepjala, jako by je tak měla od narození.

Kostelem se neslo cinknutí zvonku. Takový to mírně pronikavý cinknutí, kutálející se prostorem od varhan, přes prsty na boso obutých svatých až k tomu beránkovi, kterej při cinkavým zvuku zavrtěl oběma zlatejma ušiskama. Nezabečel. Jen si tak zavrtěl ušima.

"Viděl jste to?", zeptala se mě potichuchounku Droběnka s brejlema přes obličej a knoflíkem u krku.

"Viděl.", zašeptal jsem v odpovědi a lehce se po zadku usazeném na dřevěné lavici posunul směrem k ní.

"To dělá dicky, holomek jeden, jen v prosinci.", zašeptala její malá pusa.

Do ticha kostela se ozvalo druhé cinknutí zvonku. Jeho ozvěna opět proplula břichem kostelní lodi, která byla ten večer břichem velryby.

"Chvilku počkejte.", zašeptala směrem ke mně Droběnka, "při druhém cinknutí občas i vstane.", dodala mi naději a očima pod svářečskýma brejlema koukala směrem k oltáři.

Zvuk andělského zvonku ještě nedokončil svojí cestu vesnickým kostelíčkem a beránek opět zastříhal ušima.

Lehce jsem na lavici nadskočil a rozhlídnul se kolem sebe.

Kromě mě a droběnky se nikdo k oltáři nedíval...

"Nevstal.", řekla potichu Droběnka a zamáčkla do sebe dlaně se stejnou silou, jako když se ti, co vědí, pomodlí k někomu, kterýho jiní nevidí.

"Občas asi zazlobí.", odpověděl jsem, "to dělaj i beránci Boží."

"Je to takovej neposeda. Stejně jako já.", zašeptala zase Droběnka a do kostela vcházeli další. Další, jejichž dlaně tiskly dlaně druhých. Další, kteří zasedli do lavic skrytých v břiše venkovské velryby. Další, kteří se zastavili, aby oddechli a třeba zahlídli i střihání uší beránka Božího.

"Počkejte ještě na třetí zvonění. On vstane.", nevzdávala naději malinká paní s brejlema svářečů.

Jako by se všichni svatí vysmáli jejímu tvrzení. Postávali namalovaní na zdech, řízy umě zatočené kolem svatých těl s vyhublými prsty ukazujícími k oltáři.

Počkal jsem.

Třetí zvonění se ozvalo a teklo kolem nás jako sladký ranní bílý kafe mojí prababičky.

"Teď! Teď se dívejte.", šťouchla do mě Droběnka.

A beránek... ten zase zastříhal ušima a pak napřímil zadní běhy a vystrčil na nás všechny v kostele jeho zlatavou prdelku. Zářila do prostoru. Svítila jako světlo přivežené z Betléma. Blikotala jako svíce rozmístěné po kostele.

"Tak vidíte", řekla Droběnka, "já vám to říkala. Tohle se děje jenom v prosinci." a stáhla si z očí svářečský brejle, seskočila z lavice dolů a pak se odrazila a skočila rovnou do hluboký kapsy mýho kabátu.

Třetímu zvonění odzvonělo.

Najednou jsem byl v kostele úplně sám. Sám se svatými, sám se sebou, sám bez beránka Božího, sám bez Droběnky.

Potichu jsem odcházel domů, prolezl jsem dveřmi, které mi pořád připomínaly hubu velryby a ocitnul jsem se pod tím večerně černým nebem, které se rozkročilo nad naší vesnicí a naším kostelem.

...a najednou... najednou z kapsy kabátu, do které se schovala Droběnka, vyrašily pruty zlatého deště. Kapsa mi rozkvetla neprosincovými zlatými květy.

Když jsem do ní sáhnul, nahmatal jsem příjemno zahřátého kožíšku. Beránčího kožíšku. Kapsa se rozsvítila a z ní se ozvalo nebeské bééééééééééééééééééééééé.

Prstama jsem ucítil malá kopýtka a měkké beránčí bříško, které mi ohřálo dlaně.

"Jsi tam?", zeptal jsem se nahlas kapsy.

Namísto odpovědi se kapsa začala pohybovat. Dmula se. Škubala sebou. Vrtěla se.

A pak beránek z mojí kapsy vyskočil, a neměl na sobě kabátek se žlutým knoflíkem pod krkem a malej byl jako moje naděje, jestli Ježíšek letos opravdu přijde. Stejně jako každej rok...

Chvíli se mi motal kolem nohou, abych si všimnul, že měl přes uši natažený svářečský brejle...

Ježíšek letos možná zase nepřijde, ale beránek Boží je tu furt. Beránek Boží, kterej na lidi vystrkuje svůj zlatej zadek, protože ví, že často zlobili a Ježíška si vlastně nezaslouží...