Z vydlabaných půlek melounů jsme si dělali helmy

Některé děti měly opravdové štěstí. Takové to nezdobené štěstí. Přirozené jako pět prstů na každé dlani.

Nechtěli jsme ajfony, protože jsem o nich nevěděli. Přáli jsme skládačku, ale stála moc peněz. Měli jsme praky - protože jsme si je vyrobili sami. Buřtguláš byl nad steaky a z vydlabaných půlek melounů jsme si dělali helmy, i když ty tenkrát k jízdě na kole nebyly povinné.

Jako malé děti jsme měly všechno, co dítě k životu "nutně" potřebuje. Ráno čistě vyprané tričko a trenýrky, vyšlapaný plátěnky, do kterých stačilo jen vklouznout, na talíři chleba s máslem a vedle něj hrnek s ohřátym mlíkem.

V knihovně Broučky od Karafiáta a Dva divochy od Setona. Na síťce pod televizním stolkem Rychlé šípy a nad dveřmi v kuchyni obrázek s nápisem "Dej bůh štěstí tomu domu."

Chalupu prosvicovalo slunce stejně jako obličeje mámy, babičky a táty.

Doma voněl domov sem tam přiživovaný vůní čerstvě upečených buchet s povidlama.

Konve plné vody nám mlátily o kotníky, když jsme je od sudů s děšťovkou tahali k záhonům s jahodama.

Rána byla slibná, poledne chutná a odpoledne strašně krátká. Byla kratší každý den v době, kdy se prázdniny překotily do jejich poslední čtvrtiny.

"My ještě nechceme do školy.", žadonili jsme každé srpnové ráno u snídaně a babička jen tak seděla společně s náma u stolu, a rozuměla nám. A proto konala...

Pár dní jsme si tenkrát museli počkat, ale stálo to za to. Babička zastavila čas!

Prostě jen jeden večer nenatáhla hodiny v kuchyni a bylo vyřízeno.

"Kluci, dneska bude den dlouhej tak, jak si přejete.", řekla jednou po ránu - odhodlaná, s rukama v kapse zástěry a utěrkou srolovanou do pásku na uzel zavázanou kolem hlavy. Takhle vyštafírovaná zastavila čas.

"Dneska neplatí, co v jiný dny. Oběd nebude. Večeře nebude a na odpolední koláč taky zapomeňte. Sami jste to chtěli. Je ráno a ráno bude furt. Fertig.", dodala.

A my jsme v ten den doslova lítali. Pole obilí bylo mořem, remízky ostrovy v něm a vrány se změnily v racky. Voda v potoku tekla pomaleji a stejně líně si po nebi pochodovaly i bílé mraky. Strupy na odřených kolenou se přestaly hojit. Vteřiny, minuty ba i hodiny ztratily smysl. Prostor byl otevřený bez omezení časem. Srpen se jednoho rána na čas zastavil. Zastavil díky babičce a nepoužitému klíčku od kuchyňských hodin. Čas přestal platit.

---

Vzpomněl jsem si na to dávné ráno dneska ráno při zalejvání zahrady. Byl jsem v ní sám, lidi v baráku ještě spali a čas určoval jenom proud prýštící z hadice na trávu a keře podruhé rozkvetlých růží. Kdybych měl po ruce klíček od kuchyňských hodin, hodil bych ho do studny.