Blanický rytíři nepřijedou. To je tutovka.

Včera v noci jsem na Národní třídě narazil na skupinu průzkumníků blanických rytířů. Koně, na kterých od Vlašimi přicválali, nechali uvázané někde na okraji města.

Při včerejším nočním natáčení jsem měl patnácti minutovou pauzu, a protože mi došly cigára, zašel jsem v centru do kšeftu.

Před kvelbem seděli na rantlu pod výlohou bezdomovci. Čtyři chlapi a jedna ženská. Kolem sebe velký tašky napěchovaný po okraj, v puse hukot, v duši divočina.

Ženská seděla nejblíž ke vchodu do krámu. Na nohou žluté dělnické holiny, kolem pasu deku s vyšisovaným tygrem z Mompracemu a nahoře kdysi bleděmodrou péřovou lyžařskou bundu. Kdyby tenhle outfit dala dohromady Vivienne Westwood, urvali by jí všichni trendsetteři ruce až u ramen.

Byl jsem z ní úplně paf a ona si toho všimla.

"Do you speak english?", vyhrkla na mě, když jsem procházel kolem jejích žlutých holínek. 

"Yes, I do.", přistoupil jsem na její hru.

"Tak di dovnitř a přines nám nějaký osvěžující nápoj.", vypadla z pusy jejího kamaráda věta, kterou to všechno začalo.

"Přinesu, ale budu za to něco chtít.", odpověděl jsem a čekal na reakci.

"Já to zřejmě nebudu, co?", rozchechtala se vyštramanděná ženská na celou Národní pořádně nahlas.

"Jen si chvíli popovídat, to bych chtěl."

"Tak šup, šup, pane doktore.", zrychlovala moji možnou činnost ta v holinách.

Vlezl jsem do kvelbu, čapnul pět plechovek vychlazenýho Kozla pro bandu venku a paklík cigaret do mojí kapsy. Zaplatil jsem a vypadnul zase ven.

"Tady jsou.", rozdal jsem pivo a čapnul si na zadnici vedle ženský.

"Teda, pane doktore, vy jste nekecal.", trhla sponou na víčku a plechovka udělala pšššš.

"Nejsem doktor.", odpověděl jsem a z kapsy vytáhl cigára.

"Nejste, ale vypadáte.", pronesl jeden z party. "Vypadáte jako doktor Blažej, že jo?", mrknul na Holínkovou. "To, ne, ten byl hezkej.", odpověděla bezelstně a mezi rty vsunula cigáro, který jsem jí podal. "O čem s náma chcete mluvit?"

"O vás. O tom jak žijete." zapálil jsem si taky jednu.

"Tak jo. To je Slavata", ukázala na chlapa vedle ní, "za nim je Milan, u něj Chrudoš a ten co spí je Heinrich.", pojmenovala svojí partu a já si až tehdy všimnul, že poslední v řadě v klidu vyspává. "A já sem Šarlota.", podala mi ruku. "A vy se, pane doktore, jmenujete jak?"

"Jsem Marek.", podal jsem ruku Šarlotě a tetelil se blahem z toho, jaký jména byly rozdaný mým spolusedícím.

"Tady jsem tenkrát cinkal klíčema." projevil se Milan první jeho větou v mé přítomnosti.

"Tady ne, ty čuráku", oslovil něžně Chrudoš Milana, "to bylo až na Václaváku. Tady benga mastili lidi v davech.", osvětlil cinkání klíčů tehdá Chrudoš kamarádovi na rantlu.

"Tenkrát jsem taky ještě měla klíče.", připojila se Šarlota. "A pořád jsem musela vařit, a uklízet a větrat a nakupovat. A teď už mám jenom tuhle tašku a vyvětráno mám furt a nemusim ty vokna ani mejt.", přidala další ze životních poznatků.

"A proč už klíče nemáte?", zeptal jsem se.

"Protože jsem začala chlastat." odpověděla krátce.

"Vona je Šarlota profesorka. Teda, byla...", skočil do debaty zase Milan.

"Fakt?", udivilo mě a podíval jsem se na Šarlotu vedle mě.

"Fakt. Učila jsem češtinu a angličtinu všechny ty blbce ve třídě, ale většinou to bylo marný. A doma mě všechno sralo a tak jsem začala chlastat, protože pak bylo všechno takový klidnější. No a teď jsem na ulici a všechno moje mám tady v tý tašce.", ukázala s pohasínající cigaretou mezi prsty na "svůj život".

"Učila na univerzitě, ale nikdo tomu nevěří, protože už nemá ani papíry." oznámil mi Slavata. "Viď, že je nemáš?"

"Nemám. Spálila sem je.", přitakala Šarlota.

"A jak to teď jde?", zeptal jsem se a podal jsem jí další cigaretu.

"No", řekla poté, kdy natáhla prvního šluka, "pořád to de. A když už nemůžu, když už fakt nemůžu, tak si lehnu na chodník a voni se o mě postaraj. Tenhle stát je hodnej. Vždycky mi pomůže." chválila zřízení, ve kterém žije na ulici s jednou přeplněnou taškou.

"Víte, proč se počítačům říká počítač?", zaslechl jsem najednou slova z pusy dosud spícího Heinricha.

Všechny naše hlavy se otočily směrem k němu.

"Protože ty lidi, co u nich seděj, jen počítaj. Aby měli na nájem, na auto, na dovolenou a na nákupy.", oznámil nám Heinrich.

"Vem si pivo, Heinrichu, pan doktor ti ho koupil a radši mlč.", vybídla Heinricha k následné činnosti Šarlota. A jak řekla, Heinrich učinil a zase zmlkl.

"A vy jste kamarádi?", zeptal jsem se jí a kouknul na hodinky, protože se blížil konec mojí pauzy.

"My jsme blaničtí rytíři na průzkumu.", vykřikl Slavata a zvážněl.

"Ty jo!", vydechl jsem, "a já si celou dobu myslel, že je to jen pověst.", dodal jsem.

"Kdepak, pane doktore, to neni pověst. My jsme opravdoví. Jen jsme maskovaný, protože si každej tyhle rytíře představuje v drátěný košili s přilbou na hlavě a mečem v ruce. Musíme se maskovat, aby nás nepoznali."

"A proč vy vás neměli poznat?", vstával jsem při otázce ze sedu na nohy, protože jsem už fakt musel jít.

"Protože by zvlčeli", řekla Šarlota, "a pak by jen čekali, až za ně odvedem práci. Tak se musíme maskovat, že jo, Chrudoši?"

Heinrich se opět probral z limbu a zanotoval: "Ktož sú bóóóží bojovníci a zákona jéééého."

"Tak já už musím jít.", oznámil jsem ve stoje sedícím blanickým rytířům popíjejícím pivo z plechu.

"A kam jdete, pane doktore?", hodila po mě otázkou Šarlota.

"Do práce.", odpověděl jsem dvouslovně.

"Tak to vás nebudem zdržovat. Díky za pivo, doktore!" vstala rychle a vlepila mi pusu na tvář za zpěvného doprovodu Heinricha..."vy pakosti a drabanti  na duše pomněěěětééé."

---

Vrátil jsem se do práce. Po přestávce nastal zase klasickej natáčecí pracovní frmol. 

Poznal jsem, že se musim zase fest otáčet. Blaničtí rytíři nepřijedou, tak hrozně v Česku ještě pořád není, aby sedli na koně a vyjeli z Blaníku nás zachraňovat. Jejich průzkumná jednotka to ví...