Výsledek nezvládnuté inkluze štěňátka a chytrého vysavače

"Milej zlatej, dneska může mít chytrou domácnost kdejakej blbec. Tleskne a otevřou se mu dveře. Já vemu za kliku a stane se to samý.". Začali jsme si s mámou povídat o současných technologiích...

Já i Zorina zrovna technicky zdatní nejsme. 

Návody k užívání různých přístrojů zásadně nečteme. Nové domácí přístroje oživujeme stylem pokus - omyl - průser - pokus - omyl - menší průser - pokus a .... už to jede.

Vysavač pořád trapně taháme za sebou, okna a dveře otevíráme a zavíráme rukama, trávu sekáme za pochodu a když si chceme přitopit, hodíme do kamen pár polen, nebo ručně otočíme kohoutem u topnýho tělesa.

---

"...no a voni si ty jejich mladý postavili na pozemku domek. Hochu, ale ne ledajakej domek! Chytrej domek si postavili. Ale naštěstí jsou až na druhym konci vesnice.", začala máma z polehounka. 

"Proč naštěstí?", zeptal jsem se, když jsem polknul sousto dvouctihodného koláčku od sousedky Alenky a zapil čajem ze sušených květů petrklíčů od sousedky Markéty.

"Proč? Protože jsem byla u Hanky na návštěvě.", odpověděla tajemně Zorina.

"Buď konkrétnější.", poprosil jsem.

"No tak jsem tam přišla, viď, byl takovej pěknej den, že jsme mohli sedět na zahradě...", začala máma a já ji hned zastavil, protože až tak konkrétně jsem všechno vyprávět nepotřeboval.

"Počkej, počkej... ty jsi byla v tom novym domku mladejch? Voni tě pozvali?", vystřelil jsem přímo na komoru.

"No...jak jsme s Hankou, mámou tý, co má chytrej domek, víš?, seděli na zahradě, tak se na tom vedlejším pozemku pořád ozývalo tleskání. Ale ne jako v divadle, ale jako když po bytě honíš mola."

"No, to už je zajímavější, pokračuj.", řekl jsem a znovu se zakousl do směsi tvarohu a povidel.

"No...tak jsem jako dělala, že to neslyšim a že si nemyslim, že někdo tleská tomu, že jsem si sedla na židli a dostala hrnek s čajem.", slepovala mutr dohromady slova popisující posezení u čaje na zahrádce její kamarádky.

"A dál?"

"No pak už mi to lezlo na nervy a tak sem se Hanky zeptala, proč ta její holka pořád chodí po zahradě a tleská."

"To sem teda zvědavej."

"No a Hanka, víš jak se mámy rádi chluběj dětma, mi řekla, že maj chytrou domácnost."

"A to je správný. Když je chytrá domácnost, je dobré jí zatleskat.", zlehčil jsem popisovanou situaci a krk zase prolil douškem vylouhovaných petrklíčů.

"No...a Hanka vzala mobil a zavolala jí.", pokračovala máma.

"Komu?", hledal jsem souvislost.

"No Martině, její holce dolů do zahrady, přece. Tý co furt tleskala. Posloucháš mě vůbec?", durdila se Zorina.

"A proč na ní nezařvala?", napadlo mě.

"No protože nevim.", odpověděla svojí logikou lehce nasupeně máma.

"Asi líná.", napadlo mě.

"No... a pak mi řekla, že nás Martina zve k ní domu a že budu koukat. Co jinýho bych asi tak v novym domě na první návštěvě dělala, než koukala, že jo? Přece si tam rovnou nezalezu pod duchnu."

"Takže dál...?", byl jsem netrpělivej.

"No... tak jsme přišli k bráně, Martinka - vona je to pěkná machna ti povim - přicházela zdola jejich zahrady a řekla: "Jé, paní Šíchová" a pak ještě řekla "brána" a ta se začala sama otvírat a Hanka na mě mrkla, jako že abych čuměla na tu vymoženost. No, ale chtěla jsem jí udělat radost a tak jsem řekla "no ty jo, samootvírací brána" a vlezli jsme do zahrady a Martinka zase řekla"brána" a ta se sama zavřela. Hotovej Sezam, ti povim.", smála se mutr.

"A pak?"

"No... a pak vzala do ruky nějakej ovladač, nejdřív jsem si myslela, že je od televize, ale nebyl, hochu, nebyl.", tajemně pronesla Zorinka.

"Něco zmáčkla", pokračovala, "a z hlíny kolem cesty se vynořily takový malý tyčky a začaly prskat vodu a já měla kotníky zmáčený, jako bych se ráchala v potoku."

"Samozavlažování", řekl jsem lakonicky, "nemusí se tahat s konvema nebo hadicí jako my.", dodal jsem.

"A proto je taková machna a bude eště větší.", zkonstatovala Zorina.

"A dál?"

"No... a pak jsme šli zahradou a Martinka zase něco zmáčkla na ovladači a z rohu zahrady se k nám rozjela taková mrcha plechová, vypadala jako černá želva velká a Martina řekla "sekačka" a šli jsme dál k domu. Ten je pěknej. Takovej novej.", popsala dům ve velké zkratce máma.

"A?", zvědavost mnou cloumala jako vítr na hřebenech Krkonoš dokáže cloumat kosodřevinou.

"No a na terase Martina tleskla a francouzský dveře se samy otevřely. Konečně jsem přišla na kloub tomu neustálýmu tleskání. A pak jsme vešli dovnitř a Martina řekla "Kafe" a já na to, že děkuju, že jo a Martina mi řekla, že to neřekla mně, ale kávovaru a von, nekecám, začal fakt dělat sám od sebe to kafe."

"Tý jo! Kosmickej věk a nový technologie dorazily až do Tisý!", zaradoval jsem se.

"A pak Martina řekla "žaluzie" a já zase, jako kráva, řekla, že jsem si jí nevšimla a Martina po mně jen hodila očima a pak hlavou směrem k terase a tam se začala sama od sebe otvírat ta žaluzie. A Martina znovu tleskla, dveře se otevřely a my jsme se na žaluzii šli podívat, protože to není jen tak nějakej hadr na drátech, ale žaluzie, která prej propouští jen zdravý sluneční paprsky. Tak mi to Martina řekla. No tak jsem řekla: "To je fajn" a Martina zase tleskla a dveře se otevřely a šli jsme konečně na to kafe."

"Kdo ho přines?", chtěl jsem vědět.

"No kdo?, Hanka, protože Martina mi zatim ukazovala další vyfikundace toho baráku. Vona to má všechno v takovym porichtovávku přilepenym na zdi v chodbě domku.

"Centrální mozek lidstva!", vykřikl jsem při vzpomínce na Návštěvníky.

"Tam ti bylo čudlíků jako v kosmický raketě. Martina po nich ťukala prstem a řikala "topení, klimatizace, rekuperace, skleník, žaluzie, stav žumpy, zabezpečení" a další slova a ta krabička ukazovala různý čísla a mě to vůbec nezajímalo, ale vim, že se lidi rádi pochluběj a já sem už v důchodu, tak mám pro tyhle malý ztráty času pochopení."

"A pak jste si už sedli k tomu kafi?", zkrátil jsem dotazem mámin čas pro popis dalšího chytrýho v tom novym domku.

"Jo jo, jen Martina přešla k lednici v kuchyni, která vypadá jako skřín a zase tam něco namačkala a dala do díry ve dveřích tý lednice sklenici a do ní spadly kostky ledu a pak natekla kola a pak si k nám sedla a řekla "hudba" a začalo hrát rádio.

"A kdyby řekla "knedlovepřozelo"... začalo by se to samo vařit?", usmál jsem se do dotazu.

"No... to nevim, protože jsem byla pozvaná na kafe.", odpověděla logicky Zorina. "A pak se za dveřma na terasu objevil Martiny manžel a měl na ruce zahradnický rukavice a kejval hlavou na Martinu a ta zatleskala a dveře se zase otevřely a von vešel dovnitř."

"A proč nezatleskal von?", zeptal jsem se.

"No protože měl na ruce ty rukavice a ty dveře na tleskající rukavice asi nereagujou. Prostě blbý dveře v jinak chytrý domácnosti.", dovysvětlila Zorina.

"A pak Martina zase vzala do ruky ten ovladač a z rohu místnosti k nám přijela další mrcha podobná tý sekačce na zahradě a že prej vysavač, co sám uklízí. Pak si ten od Martiny vzal z lednice pivo, Martina zatleskala, dveře se otevřely on vypad na zahradu a Martina znovu zatleskala a dveře se zavřely. No a protože už bylo dost odpoledne, tak se najednou začaly samy od sebe stahovat žaluzie na okně na západní straně domku a Martina řekla "to už je pět?" a já se zeptala, jak to ví a vona mi řekla, že podle žaluzií. Hochu, pokročili jsme. Náš čas teď určujou žaluzie..."

"A eště...", vzpomněla si máma, "maj štěňátko. A to štěňátko má chytrej pelíšek, kterej se prej začne sám vyhřejvat večer před tím, než si do něj pejsek lehne. A to je asi tak všechno, co jsem viděla. Pak jsem dopila to kafe, zvedli jsme se, Martina zase zatleskala a my s Hankou jsme odcházeli směrem k bráně, která se taky otevírá sama. Úplnej blázinec, ti povim.", vzdechla mutr.

"Ale odcházeli jste za potlesku. Jako divadelní divy!", chtěl jsem mámě udělat radost.

"Jo, to jo. Divila jsem se teda dost a s chutí vzala za kliku u branky u Hanky a šli jsme ještě dopít ten čaj, co zůstal u ní na stolku."

"Tak jsi prvně v životě zažila chytrou domácnost.", vyhodnotil jsem máminu návštěvu.

"No...hochu, jen si nemysli.", odpověděla Zorina tajuplně. "Hanka se sice pejřila, jak to má holka doma pochystaný, ale nevydržela a vykecala mi, jak se to jejich štěňátko doma  posralo na několika místech, když byli v práci...."

"Dyť maj ten chytrej vysavač, ne?", napadlo mě.

"No prááááávě...", rozesmála se Zorina. "Když prej pak přišli domu, tak měli ty hovna rozmazaný všude po podlaze. Ten chytrák po nich jezdil sem a tam, protože byl nastavenej tak, aby přišli domu a bylo všude vypucováno.", smála se mutr.

"Tak buď byl blbě nastavenej vysavač, nebo to štěňátko", napadlo mě.

"Nebo to maj blbě nastavený voni. Hele..., co si budeme povídat - dneska může mít chytrou domácnost kdejakej blbec. Normální člověk by si najednou štěně a chytrej lux nikdy nekoupil, ne?"