Oběsil se a může si za to sám...

Zahrádka sushi restaurace v Litomyšli má klidný dvorek. Zvuk z náměstí sem nedolehne a ve dvorku se uhnízdila akustika jako z Carnegie Hall. Kdyby komáři prděli, snadno byste mohli jejich pšouky počítat jeden za druhým...

Stella zalezla pod rezervovaný stůl a my jsme objednali hrsti rýže s řasama, které nemrkají, ale náramně nám šmakují. Z pod těchto řas vyčuhují soustíčka ryb a ředkve a uzených úhořů, které namočeny v sojové omáčce s troškou wasabi roztancují vaši pusu jako tanečnice z Moulin Rouge.

A to jste jenom v Litomyšli!

Vychlazený rýnský ryzlink se povaloval v mé vyblejskané sklenici a upil jsem z něho ve chvíli, kdy si ke stolu vedle nás usalašily svoje sedinky dvě turistky v mém věku.

"...a zejtra svatba", pronesla jedna z nich, když dosedla a vydechla. "Já myslela, že chcípnu! Těch patnáct kilometrů v tomhle horku... Napít!", zaprosila s očima do nebe a složila, jednu po druhé, trekingové hůlky.

V tu chvíli se na jevišti objevil číšník, v jedné ruce karafu s vodou, ve druhé dvě sklenice. Opatrně přinesené postavil na stůl, předal turistkám jídelní lístek a popřál pěkný večer. Pak zmizel. Jako Pan Tau.

Napil jsem se znovu opravdu krásného ryzlinku od Rýna.

"To víš...", odpověděla paní Druhá, "Karel a ty jeho výzvy. Odolávám jim pořádně let, ale ještě jsem ho nezabila, tak dobrý.", vypila naráz malou duritku plnou vody nalité z karafy.

Začal jsem si přát, aby nám náš set kuchař připravoval co nejdéle...

"...no a ten Leoš?", zeptala se paní První. "Prej se voběsil..."

Dolil jsem si do sklenice.

"Oběsil. A může si za to sám.", reagovala rázně paní Druhá.

"No, promiň..., když se oběsil, tak je snad jasný, že si za to může sám? Dyť se věšel von, ne? Co si dáš?", začala při proslovu paní První listovat v menu.

Josef pochopil, vytáhl z kapsy mobil a začal v něm hledat vejlet. Ještě mi přes stůl podal sklenici s vodou a připomněl mi "málo piješ".

Málo piju, ale rád poslouchám.

"Ale ty víš, jak to myslim. Byl to srab.", pinkla odpověď paní První, "já si dám to s ředkví. To mi chutná a zejtra náš čekaj orgie na tý svatbě, tak ať si bříško odpočine. Co ty?"

"Nigiri s lososem, i když bych nejradši buřta na ohni."

Paní První mávla, pan Tau se náhle zase objevil, přijal objednávku a ... zmizel.

"No a jaký to asi Raduška bude zejtra mít, co?", zasnila se paní První a já tipoval, že jsme od smrti přešli v další důležitý okamžik lidí - svatbu.

"Co zejtra...", vzdechla paní Druhá, "spíš by tě mělo zajímat, jaký to bude mít i pozejtří a za půl roku. Ježiš, došla voda.", zamávala karafou uchopenou v dlani nad stolem.

Nad stolem, který si hověl v malém dvorku kousek od náměstí a kterým v tu chvíli proplouvaly příběhy o smrti, svatbě a budoucím žití.

Pan Tau se mě zeptal, jestli chci dolít. Opět jsem si ani nevšiml, že se zase objevil, poděkoval jsem, do sklenice se převalila další slast z lahve a dámám na stole přistála plná karafa vody.

Fantazie.

"Von má peníze, to je jasný.", doplnila paní První novou vodu do sklenic a přitom dál švitořila. "I když nejsou všechno, jsou dost."

Malý zlatavý proud ryzlinku od Rýna si hledal cestu dolů do mého krku a na chvíli se zastavil mezi zuby.

"Však vona Raduška taky není z levnýho kraje. Pane Bože, mě tak bolej lejtka! Abych se zejtra dostala do lodiček...", vzdechla paní Druhá, natáhla pod stolem nohy, ty pak vystrčila ven a já měl výhled na pět mnoucích se prstů u nohou uvězněných v turistických sandálích. To nebylo sashimi, to bylo něco mnohem víc!

"Pánové...", oslovil nás u stolu zase Pan Tau, "váš set.", a položil doprostřed stolu prkýnko plné potěšení. "Přeju dobrou chuť" a zmizel.

"Pěkný to máte.", poznamenala znalecky paní Druhá ve chvíli, kdy měla prsa a břicho položená na stehnech a rukama si na střídačku masírovala obě pochodem zasažená lýtka.

"Dobrý večer", pozdravil jsem ji. "Jsme tu poprvé, tak nemůžu nic garantovat. Ale vypadá to dobře."

Josef opatrně rozmíchával v misce se sojovkou malou hrudku wasabi.

Stella vstala a sedla si tak, že měla čumák deset centimetrů od hrany stolu. Ví, že dál nesmí, ale ráda čuchá.

"My jsme tu taky prvně", zapojila se do hovoru paní První.

"Zdravím i vás a ať se vám tu líbí jako nám", pozvednul jsem sklenici a pan Tau před obě dámy položil jejich prkénka slasti.

"Tak dobrou chuť", popřály obě najednou, my jsme kývli hlavami a dřevěné hůlky v našich rukou se pro chvíli staly hůlkami dirigentskými. Litomyšlská sushi symfonie začala...

"No, a ten Aleš? Doma?"... zaslechl jsem ještě.

Pak se na mě Josef podíval, usmál se a skoro zašeptal: "Kdy to napíšeš?" a podal Stelle do mordy hrudku rejže s řasou, která nikdy nemrkala.

----

Druhý den jsem obě dámy potkal na hotelové snídani. 

Bydleli jsme v hotelu, který jsme kvůli konání svatby, museli po druhé noci opustit.

Škoda! Jak s paní První, tak s paní Druhou bych si rád večer popovídal u sklenice vína o životě. Klášterní zahrady v Litomyšli jsou večer k povídání o životě jak dělané.

Vyjeďte tam!