Naštěstí nemusí mít přes hubu tu roušku...

Mezilidské vztahy se vždy opravdově projeví v době nějakých krizí. Teprve v takových chvílích se ukáže...

Byl jeden z mála opravdu horkých dní letošních prázdnin.

Mnoho z rodičů se vexlovalo z home office do pravidelného docházení do práce, děti už počet "prázdninových" dnů (s ohledem na z jara zavřené školy) ani nedokázaly spočítat a dny se zase začaly rojit do běžných letních dní bez strašení...

A tak se jednoho dne můj malej soused se svojí mámou vydali na výlet. Na výlet do Dolní Pěny...

Poetický název místa a nevšední zážitky z něj.

"Tos neviděl!", vykulila na mě oči sousedka Linda, když jsem v jeden letní podvečer seděli na schodech do zahrady a popíjeli rýnský ryzlink.

"Hele", nadechla se zhluboka, když proudek zlatavého ryzlinku projel jejím krkem, "tam maj bludiště...."

"Ne", vykřikl do letního podvečera Enzo, "tam maj OBLUDIŠTĚ!" a pak odběhl do horní zahrady za ostatníma dětma.

"No jo, vlastně, obludiště! Tos fáááákt neviděl!", zopakovala, aby svému vyslovení "tos neviděl" dodala důrazu.

"Velký jo?", zeptal jsem se opřenej o dřevěný vyhřáty dveře do chodby domu se zavřenejma očima a obličejem nastavený slunci, které v tu dobu hřálo jako ten nejfajnovější kašmír.

"Velký!", řekla zase rázně Linda, "o b r o v s k ý !", dodala.

"No a dál...?", zeptal jsem se s pořád zavřenýma očima a po hmatu hledal sklenici s vínem.

"Vedro!", vypadlo z Lindy první slovo. "O b r o v s k ý  vedro", upevnila opět pozici slova "obrovský".

"No a dál? Obludiště, vedro, obrovský. Doufám, že to neni všechno.", reagoval jsem na Lindu.

"No tak jsme tam přišli", rozjela se Linda konečně, "a děti hned vběhly do toho bludiště obludiště a já si řikala, že mám konečně chvíli klidu a tak se tak rozhlížím a vidim lavičku a na ní pani", Linda se napila, "a vedle ní volno a tak si řikám, že si tam sednu, ale to vedro a lavička nebyla ve stínu, ale jinou jsem neviděla...", posílala Linda z pusy jedno slovo za druhym na pořádně dlouhou dálnici.

"Tak sedla sis?", zaťal jsem rázně zbytečně dlouhou overturu.

"No sedla. Pozdravila jsem tu paní, která byla celá zpocená a ovívala se nějakym složenym letákem. A vona odpověděla na pozdrav a tak jsem si sedla a setřela z čela asi pět litrů potu. To vedro bylo...."

"Obrovský, já vim. A dál?", napil jsem se se zavřenýma očima.

"No... a pak ta pani řekla. "Už je tam víc jak půlhodiny. V tom vedru. To ho zabije."

Poposedl jsem, otevřel oči a naklonil se k Lindě.

"No konečně. Teď mi to konečně začíná šmakovat."

"Ty si blbej....", rozesmála se Linda hlasem, který je v zahradě jediněčný a pokračovala: "No tak sem se jí zeptala, na koho čeká a ona mi řekla, že na manžela, kterej vlez před půlhodinou do toho obludiště a pořád nevylez. V tom horku, viď?", podívala se na mě. "A ta paní už teda byla stará, tak sem si říkala, kolik asi může bejt tomu pánovi v bludišti a vyšlo mi, že nějakejch devadesát."

"Takže...manžel zalez v horku do bludiště, paní na něj čeká a všem je horko a nikdo se z keřů nevrací.", vyhodnotil jsem situaci.

"No a pak mi začal zvonit mobil a volaly holky, co tam byly s klukama, že nemůžou najít cestu z obludiště ven a ať prej pro ně přijdu...", dořekla, napila se ryzlinku a jela dál.

"No a co já teď, viď. Paní vedle mě se na lavičce začala horkem klepat, její manžel bloudil, moje holky mě chtěly v bludišti a kluci z party se vůbec neozvali. Horor. A to vedrooooo!

Začal jsem se smát a z pusy jsem vyprsknul doušek zlatýho vína slunci přímo do obličeje.

"Já se tam fakt bála jít!", vykulila na mě oči Linda a mě při smíchu teklo víno po bradě.

"Za á jsem se musela postarat o tu babičku, víš, jak mi v létě ta moje umřela, tak já nějakou asi zase potřebuju..., za bé když z toho křoví nedokázal vylézt zkušenej chlap, co bych si tam asi počala já....? Za cé mateřskej pud mi velel "zachraň", ale ne moje dítě, protože Enzo se vůůůůbec neozýval... A v tomhle horroru jsem se měla rozhodnout? V tom vedru????"

Smáli jsem se oba.

"A tak sem si řikala. Když zavolám sanitu k paní, protože byla fakt na začátku kolapsu, tak ta sanita vezme i pána, kterej jí určitě bude potřebovat taky. A snad do doby, než přijede, najde pán východ z obludiště ven."

"No a co ty děti? Tak velký sanity u nás nemáme. To by museli za sanitu přiheftnout vlečňák." lehce sem si zapábil.

"Děti jsem neměla jako prioritu. Byly najedený a měly mobily.", odpověděla logicky Linda, "řešila jsem seniory a konec konců i mě, protože jsem byla faaaaakt na mrtvici. Děti v čudu, starej ztracenej a babička na lavičce klepala nervozně nohama, což by bylo přirozeny ve chvíli, kdyby bylo pod mrakem. Jenže bylo vedro a dědek nikde.", smáli jsme se zase oba s Lindou do letního podvečera.

"No a pak najednou přiběhli kluci a že je to super, protože je to těžký a že holky vodehnali, protože s nima nechtěli bejt v partě a chtěli vyhrát! Takže kluky jsem měla, babku jsem měla, ale dědka a holky jsem neměla.", hodnotila racionálně Linda tehdejší situaci na lavičce u obludiště v Dolní Pěně.

"... a prej - mami, tam nechoď - mi řek Enzo, ty bys cestu ven určitě nenašla. Tím mi vlastně řek, že jsem na tom stejně, jako ten zbloudilej dědek. A do toho babička vedle "No, naštěstí už nemusí mít přes hubu tu roušku. To by ho zabilo. To bysme museli volat rovnou tu poslední službu... Vždyť von už tam bude skoro hodinu...."

"Prosim tě, jak to dopadlo?"

Linda zakroužila posledním lokem ve sklenici. Díky letnímu teplu se víno rozvonělo kolem nás.

"...kluci odběhli pro dědka a holky, že hledat nebudou, ať si najdou cestu po svym. Babičce jsem dala napít z lahve, kterou měli u sebe kluci, ale vona z lahve pít neuměla a tak si polila vodou obličej a dekolt a na mě voda nezbyla... A do toho zase zavolaly holky, že už si tam sedly a dál nejdou a že je tam v rohu v malym stínů pán, kterej se taky ztratil, takže ten jim rozhodně nepomůže. A že pro ně musím přijít. Tak jsem měla dědka i holky na jednou místě a hned jsem zavolala Enzovi ať je tam všechny posbiraj a že je za to vemu na zmrzlinu. Já kráva!", hodila do sebe poslední lok ryzlinku Linda.

"Víš kolik stojí jedna prázdninová zmrzka? Tak si to znásob pěti... Jdu ohřát párky.", postavila se Linda na schodech a do horní zahrady zakřičela: "Enzo, nikam nechoď. Za chvíli bude večeře" a pak se zastavila ve dveřích, podívala se na mě a řekla: "A takovej já, matka samoživitelka, mám život. Čau." a odešla.

---

Prázdniny zmizely, a příběhy z nich se začínají rojit...