Tady prostě mlčet nemůžeme

Mráz, ten sviňák lednovej, přicucne gumové ostění dveří auta se stejnou intenzitou, s jakou se slepí zuby v hubě, když mezi nimi rozkousnete turecký med. Přední okna auta s až impresionisticky vedenými kresbami se člověku prostě po ránu škrábat nechce a tak narazím kulicha až nad obočí, dopnu péřovej kabát až pod bradu a opatrně cestou do kopce ke konzumu naší Hanky míjím různé zmrzky a ledové plochy.

Vzrostlým kaštanům lemující cestu drkotají zuby a vrabčáci usazení různě v keřích kolem mají načechrané peří a nabobtnali do velikosti hrdliček.

Když míjím na půli cesty k vrcholu základní tábor u zdejší malé továrničky, jde mi od huby pára se stejnou intenzitou, s jakou draci v pohádkách chrlí čoud.

Před kvelbem shluk zdejších opatrovatelek rodinných krbů. Diskutují a nad jejich seskupením se pára z jejich úst povaluje jako mraky nad hlubokým údolím.

"Pozdrav pánbu", pohnu spolu s pozdravem jednou rukou tak opatrně, aby pod kabát nevnikl ani gram ledové lednové zimy.

"A hele", zahlaholí jedna hlava zabalená do šály s čepicí na toto obalení vraženou, "náš jubilant."

"Vítej mezi bábama", pronese další, stejně postrojená, protože ouška si v týhle sibérii zaslouží zvláštní péči. "Prej si byl zase v Africe, ty světošlápku. Za černoškama asi ne, viď?, mrkne na mě, mile se usměje a přitáhne si mě za rukáv směrem k diskuznímu kroužku.

"No to fakt ne.", usměju se také a protože nikam nespěchám a dlouho jsem neslyšel, co je ve vsi nového, nechám se bez odporu vtáhnout.

"Tak co je novýho?", hodím do placu udičku.

"Moc novýho není nic. Lidi blbnou stejně, děti bruslej, psi jsou navlečení do kabátků, vánoce jsou konečně v tahu a tak máme čas na babince. Zrovna tady jeden domlouváme. Nestavíš se?"

Až tolik vřelosti jsem, přiznávám, nečekal, ale nabídka padla a bylo třeba reagovat.

"Téma?", zeptal jsem se nesměle.

"Jaký téma?", podiveně na mě koukla jedna z parťaček.

"No téma babince, přece. Abych byl připravenej."

Chvilinku ticho, ale jen chvilinku, sotva takovou, jak trvá rozhodnutí, jestli si vezmete poslední koláč vystrašeně se krčící na zcela opouštěném tácu.

"Téma nemáme. To vyplyne.", vysvětlila suše všem jedna v kruhu, nad kterým se pára od úst povaluje jako lední medvěd po kře.

"Co to meleš, Zdeničko?", durdí se naoko naštvaně do dišputace ta, co si mě sem vtáhla, "téma máme! Radost přece!", dodala s důrazem na slovo radost.

"Radost?" zalilo mě teplo. Ponejprv v mý hlavě a následně i v celým těle navzdory okolnímu mrazu. 

"No radost, to dá rozum!", držela mě vtahovačka pořád za rukáv kabátu. "Přece se nebudeme na babincích zaobírat chmurama.", dodala.

Radost dá rozum!

Tak obyčejně a jednoduše řečeno. Tak mile, jako když se na jaře po zimě rozprouděj potoky. Tak mile a s plnou radostí, s jakou obejmete někoho, kdo se vrátí. Tak jednoduše řečeno, že se člověk přímo zatetelí. Radost dá rozum...

"Jseš na vocapu?", šťouchne do mě vtahovačka. "Napíšu ti tam kdy a kde, jo? Dorazíš?" koukne na mě zdola. 

"Votom žádná", přítáhnu si tentokrát stahovačku k sobě já. "Tam, kde dává rozum radost nemůžu chybět.", pronesu lehce fanfarónsky. 

"Tak dohodnuto a já už musím jít, holky." poznamená vtahovačka a začne si richtovat igelitku s nákupem v ruce. "Doma mám teploučko a nejde mi tam pára od huby. Tady venku musíme pořád mlejt pantem, aby nám huba nezmrzla. Tady prostě mlčet nemůžeme." shrnula aktuální situaci a opatrně se po zmrzcích na chodníku vzdalovala od diskuzního kruhu.

Pak se ještě zastavila, převelice opatrně se k nám otočila a s dávkou pořádný porce páry od pusy křikla: "A vezmi s sebou láhev vaječňáku. Do kafíčka to je přímo plesír! K němu mám spoustu zbylýho cukroví, tak určitě doraž.", zamávala rukou už zády k nám na pozdrav.

---

Národní politika je rozpolcená. A i když je Česká republika proti současným mrazům připravená a nikdo nezmrzl, byť měl na sobě jen trenky a trička s krátkým rukávem, existují skupiny lidí, které mlčet nemohou... Mají totiž rozum.