Velká karma Marku.

Tvůj článek je zjevně odezvou na ten na titulní straně. Nechci se opakovat, to, co mě sužovalo nejvíce, jsem vypsala podrobně v tamní diskusi.

Většinou se píše o margináliích jako banány a toaletní papír, ale o naprosté okleštěnosti tvůrčí práce, hovoří málokdo. Přitom pod tvůrčí prací rozumím daleko širší spektrum činností, než pouze uměleckou.

Každý, kdo něco vyrobí, vytvoří, každý řemeslník, drobný výrobce a pod, je tvůrčí. Většina se pak realizovala doma nebo na chalupě, místo aby svůj um věnovali obživě, maximálně dělali melouchy, za které jim hrozil postih.

O svobodě projevu a politických persekucích ani nemluvím, ale i nemožnost seberealizace a neustálý tlak a vyvolávání strachu je trestuhodné.

Kolektivní ztráta paměti.?

,,Ještě než jsem vypad ze dveří bytu, nezapomněla babička připomenout, ať nikde nevykládám to, o čem jsem se telefonicky bavil se strejdou, se kterým jsem se nemohl jako synovec bavit normálně tváří v tvář, protože emigroval."

Zdroj: https://valicek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677166

Tak to je docela fór. Vy ste si mohl pokecat se strejdou, kterej emigroval, jen tak mírnixtýtrnix z tlf. od babičky Asi vám stačilo tlf. číslo. Ono volat ven, jako i opačně, to bylo možné jen přes mezinárodní tlf. ústřednu. a hovory byly sledovány, atˇ ty z venku, či odsudˇ.

Budete se divit, ale ona zu od konce sedesatych let existovala tak zvana provolba. Stacilo vytocit 0049 a byl jste v Nemecku. A opacne zase 0042.

Dnes s Vámi úplně nesouhlasím. Můj otec i tchán měli z politických důvodů nástup do škol také ztížený - už jsem to zde někde psala po útoku "bojovníka" Buriana...

Otec se nedostal ani na střední a vše studoval při zaměstnání a rodině (děda vystoupil poměrně svérázným způsobem z KSČ ještě před procesy v padesátých letech) a po revoluci do důchodu pracoval na manažerském postu...

Můj tchán (pila, mlýn) si odpracoval po gymplu dva roky na Kladně a potom mohl nastoupit na technický obor. Dotáhl to na profesora a přednášel po Evropě v pěti jazycích.

Ne že bychom v rodině komunisty milovali, ale nějak moc jsme to neřešili. Prostě jsme žili a snažili se hledat cesty...

I proto znám písničky Karla Kryla od táboráků, zatímco zde mi bloger Burian tvrdí že lžu.

Nelžu - jen jsem celý život měla tak nějak víc odvahy dělat si věci po svém (zřejmě to souvisí s rodinou) a tak jsem s ostatními zpívala zatímco pan Burian si Kryla pouštěl pod peřinou a údajně ho i tak někdo udal.

Dnes píše ublížené blogy ze kterých dýchá věčná frustrace.

Takže ne, ti co se za socialismu měli dobře nebyli vždycky ti co šli s režimem. Byli to ti co se umí rvát a nefňukají. Ostatně tak je to i dneska.

pomerne rozsahla odpoved, dekuji za ni

v cem se mnout tedy alespon castecne souhlasite, kdyz pisete, ze se mnou "uplne nesouhlasite", Hanko?

Až mi slza ukápla nostalgií.

to vzpominky nekdy dokazou, ale ne vsechny slzy vylite z oka jsou dusledkem pouze mile nostalgie, Honzo

fajn vikend preju

A teď si představte, co bych musel napsat já, když jsem do ZŠ chodil v padesátých letech.

Ano, ano. Já jsem šla do první třídy v roce 1949. To byly masírky.

Těm, co blog připadá ublížený: Podle mne má stejnou krevní skupinu jako Radio Jerevan nebo židovské vtipy, které pan Vodvářka uvádí větou "Nauč se smát, aniž bys plakal, vece staré přísloví."

No vidíte, pane V. a přežil jste to s hlavou vztyčenou a dneska máte co máte a jistě žijete vzorným životem, aby se podobná sociální příkoří nikdy a nikde neopakovala, dále si pěstujete v sobě svoji hrdou čest, jste vzorem pro ostatní politické zbloudilce a svět vám mává a mává a volá sláva a třepotá barevnými mávátky.

Ano, tak to tenkrat chodilo. Az na to, ze ne kazdej mel strycka za kopeckama a tak nosil kalhoty z odevnich zavodu Prostejov, drive Rolny, kosile ze Sumavanu a boty O Svitu, ci Jasu. Jen nevim proc ta honosna jmena, kdyz byly po par metrech chuze venku stejne zablacene.

Ode mne Karma.

deti maji jine priority, nez dospeli (ne vsichni, to uznavam)

ale rozdelil jsem svuj text do dvou kapito: dite/student

v te druhe jsem zacal chapat vic, nez jako dite

dekuju za cteni a klidnej vikend preju

...a těch krásných vtipů, co jsme si tajně vyprávěli. Někteří se smáli, až se za mříže popadali.

humor byla jedna z moznosti, jak tehdejsi marast v klidu prestat, Verko

Při čtení téhle diskuze jsem si vzpomněl na Solženicynův Jeden den Ivana Denisoviče. Naši ani netušili, jakou budoucí trezorovou vzácnost si v knižnici Máj někdy kolem r. 1968 objednávají. Jednou větou - I. D. během jednoho dne v gulagu zažil několik drobných radostí, které by na svobodě byly naprosto bezvýznamné, ale v gulagu znamenaly úspěšný a spokojený den.

A takhle jsme si tu žili. Měli jsme svoje radosti, které se možná dnes zdají nicotné. Ale upřímně - ze svého prvního půl roku sháněného favorita jsem měl větší radost, než dnes z horáka, kterého si můžu okamžitě vybrat z desítek typů. Podobně deska z burzy byla posvátná, i když ji měl člověk doma jen týden na přehrání na kazetu (tedy týden v ideálním případě, když se ji další neděli podařilo prodat). Dnes se mi práší na exterák s jedním tera empétrojek a jako kulisu si stejně poslouchám jutubko nebo myzuku. Na knížky člověk stál ve čtvrtečních frontách, jaký to byl pocit vítězství, když jsem dostal jednu z posledních - dnes toho vychází takové záplavy, že už ani nekoukám do výloh. A se spoustou věcí je to podobně.

Tím nechci říct, že to bylo dobře. Proč třeba vydávat všelijaké sebrané spisy toho či onoho zasloužilého soudruha, které si povinně odeberou jen veřejné, podnikové a školní knihovny, když se na jiné knihy musí stát fronty. Špatně toho bylo moc. Ale nemám rád články o tom, jak lidé dennodenně trpěli.

mel jste potrebu se vyjadrit jeste podrobneji - fajn

jen si uvedomte, ze tak nemohli v dobe normalizace lidi konat bezne